Peklo v řetězech

Před více než rokem jsem se tomuto (přiznávám převzatému) slovnímu spojení děsně smála, jakože haha, mě nerozhodí nikdo a nic. Ovšem velmi brzy mě smích přešel a pravý význam jsem poznala záhy a v plném rozsahu. Byl to naprosto šílenej rok a fakt si nepamatuju, kdy jsem zažila horší. A trval a trval a trval ... Nebralo to konce a postihlo to komplet všechno, nejen partnerský vztahy, ale i práci, protože jak známo, všechno se vším souvisí. A že se vám nadpis příspěvku nehodí k tomuto jemnému obrázku? No to mně taky ne, ale v podstatě je výsledkem více než ročního osobního procesu. Ale jak známo, člověk si musí hrábnout na úplný dno, aby se měl od čeho odrazit. Jsem vděčná všem aktérům, kteří se tohoto představení zúčastnili, ať už těm, co mi nakopali zadek,  nebo těm, co mi naopak pofoukali bolístku. A že jsem si tu hubu namlátila řádně. Lekce byla tvrdá, jinak bych ji prostě nepochopila. Lidi jsou totiž hloupí a málo pokorní, mě nevyjímaje. A já bych to chtěla (u sebe) změnit. Moc.  Dneska už si troufám říct, že je tohle dějství za mnou. Hnůj mám vykydanej, ještě si umeju gumáky a očistím vidle. A potom už dojde tento obrázek naplnění. Slastně spočinu pod tatérovou jehlou a beze zbytku si vychutnám tu bolest. A proč to píšu? Protože to tak prostě mám. Tečka. Možná jistý druh exhibicionismu, co já vím. Stejně jsou tyhle příspěvky z kategorie "vostrá jako šmirgl" jednoznačně nejčtenější. A protože je dneska poslední den v měsíci a taky konec prázdnin, tak to beru jako onu pověstnou tečku. Nic nikomu nevyčítám, dokonce ani sama sobě ne. 

A strašně důležitý je taky odpustit. A tady si dovolím použít jeden moc pěknej citát americké spisovatelky Louise L. Hayové ... "Odpustit ještě neznamená, že schvalujete dané chování. Odpuštění probíhá ve vaší mysli, s tím druhým to nemá nic společného. Podstatou odpuštění je osvobodit se od bolesti. Odpustit neznamená dovolit druhým, aby vám svým chováním a jednáním dále způsobovali boles."  A nezapomeňte odpouštět taky sobě. Popasujte se se svými bolístkami co možná nejlépe, ale nikdy to nevzdávejte. Amen!

Co možná nejpříjemnější přechod na školní povinnosti přeju!

Jo a ještě musím dodat, že autorkou kresby je výtvarnice Markéta Jinochová alias Myyna a jsem strašně ráda, že do toho se mnou (zase) šla. Její empatičnost je neuvěřitelná. A já doufám, že tahle kérka už bude fakt poslední!

Foto © Barbora Grünwaldová

Obrázek podléhá autorskému zákonu. Jeho další užití není možné.

Because I´m Happy

Sice jsem chvíli váhala, jestli to mám vyřknout nahlas, ale jo, už můžu, je to tam! Po dlouhých měsících Happy again. A nepotřebovala jsem k tomu ani žádnou změnu zvenčí, jsem to pořád já, pořád stejná, jen možná víc hubatá a s větší odvahou říkat to, co si myslím. Jen jsem to malinko přeskládala uvnitř. O ničem jiným to totiž není. Přemazala jsem starý hloupý programy. Netvrdím, že všechny a úplně, ale aspoň nějaký ano. A toho Urana v Býku na osm dlouhejch let jsem si otočila ve svůj prospěch, pač nutně nemusí být negativní. Všechny ty programy, který mi říkaly, jak dlouho se ještě budu trápit, jsem prostě smazala. Nebudu čekat do konce roku a nebudu čekat ani dalších vosum let. Dokonce i toho svýho chlapa si nechám, protože když sáhnu do pytle, vytáhnu zase jen chlapa. A žádnej chlap vás šťastnou stejně neudělá, to prostě musíte sama. Koneckonců, když porovnám všechny dostupné modely, nakonec zjistím, že v garáži parkuju Porsche. I když, co si budem povídat, není to kára pro každýho, je to dost silnej kalibr a rozhodně vyžaduje jinej přístup. Nic pro slečinky. Ale něco za něco. Raději supersport, kterej má rychlej odpich, než nudnej vůz střední třídy. 

Měla jsem krizi jako dlouho žádnou, což se asi nedalo přehlédnout. Občas už to nebralo konce a dobrýho třičtvrtě roku jsem se  mlátila na všechny strany. Ale víte jak se to říká ... no pain, no gain. Osud nám vždycky někoho nastrčí do cesty, když už moc dlouho zahníváme na jednom místě a mně poslal hned dvě stěžejní postavy, které mi řádně zamíchaly karty. Jeden mi ukázal, jak si hrábnout na dno, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože jen když je člověk na dně, může se zase odrazit. Díky němu už vím, kam patřím a kde je moje místo. A vůbec si nenamlouvám, že to tak bude napořád, ale zase jsem chytla směr. Druhá postava je moje nová kamarádka, která mi klestí tu cestu a dělá mi ji příjemnější, protože jsem strašně umanutá a většinou si nejdřív musím řádně rozbít ústa, pro jistotu opakovaně, než pochopím lekci. Doufám, že mi v životě zůstanou oba dva, protože právě tohle jsou životní milníky, na který nechci nikdy zapomenout. Však to mám taky pod kůží vytetovaný, jeden obrázek z loňskýho podzimu a druhý čerstvý jarní. Tento příspěvek už jsem měla sesmolený ve Slovinsku, jenže mi z neznámého důvodu nejdou vkládat do bloggeru fotky v tabletu, tak jsem to nechala uležet, jestli si to ještě náhodou nerozmyslím. Nerozmyslela. Fotka je z vodopádu Rinka v Logarské dolině ve Slovinsku, kde jsem sice málem vypustila duši na kole, rozuměj tu moji duši, ale zážitek nemusí být příjemný, hlavně, že je intenzivní. Vodopád za tu námahu určitě stál a jak jsem tak šlapala do kopce a nadávala, nějak mi to všechno docvaklo. A tak mi tahle fotka s mým sdělením prostě rezonuje. A nějakej závěr? Vlastně žádnej není. Snad jen ten, že štěstí musí člověk najít sám v sobě. Amen!

Mějte krásnej týden!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

O focení a tak vůbec

Slíbila jsem vysvětlení, proč už vlastně nefotím svatby a lidi. Tak tady je. Když to hodně zkrátím, než to zase  rozpitvám, je to o mém vnitřím nastavení a debordelizaci, která je už nějakou dobu v běhu. A začnu z trochu jiného soudku, ale dopracuju se k těm svatbám, slibuju! Všimli jste si někdy, jak moc je poznat na nezadaných ženách, že jsou nezadané? No vlastně to někdy pozoruju i u těch zadaných. Selfíčka, selfíčka a zase selfíčka. Jako jo, chápu, že chceme mít každá nějakou pěknou fotku z pěknýho místa, z  výletu či akce, ale proboha, stačí snad jedna! I já jsem si řekla, že jak se nerada fotím, tak chci mít z výletu jednu přijatelnou fotku, protože čím se jako budu kochat ve stáří? :-) Ale ty záchvaty, co probíhají mnohdy na sítích, to je krutý! Jednu zleva, druhou zprava, pro jistotu ještě tak ze tři k tomu. Dámy, ruku na srdce, máte tohle zapotřebí? Nemají tyhle orgie naopak opačný efekt? No já nevím, ale jak to tak sleduju, bejt chlapem, tak v některých případech raději zdrhám.  To je ale jen můj osobní úhel pohledu a možná dělám úplně stejný hovadiny, protože mám třeba úchylku na nohy a kafe, který dost často fotím na instagram. Možná i četnost mých myself fotek není zase tak zanedbatelná poslední dobou, ale dám jednu, ne pět. Potřebuju se touto cestou přehoupnout někam jinam, ale to už jsem psala minule. A tady je zřejmě i kámen úrazu, dokud se nepřijmu a nezpracuju si téma ženy, nemůžu je ani fotit. V posledních příspěvcích typu "vostrá jako šmirgl" si nelze nevšimnout, že s tímto tématem bojuju. Resp. už nebojuju, snažím se to vybalancovat, tak snad mi letošní rok Venuše bude přát a někam se posunu. A s tím souvisí i to focení lidí. Nejen žen, který mně opravdu chybí, ale i svateb, který mně naopak nechybí vůbec. Jednak jsou to víkendy, který chci trávit jinak a za další, nechť se nikdo neurazí, protože je to můj osobní problém, já se s tím svatebním cirkusem prostě moc nedokážu ztotožnit. Řekla bych mnoho povyku pro nic? Taková hra na něco, ale prostě to musíme udělat, protože se to tak dělá. Jenže já nejsem leklá ryba.

Svoji druhou svatbu, ale vlastně i tu první, jsem pojala naprosto free. Neměla jsem žádnou vizážistku ani kadeřnici, prostě jsem ráno vstala, dala si panáka na kuráž, namalovala jsem se a učesala úplně normálně, bo žádný klamání spotřebitele :-)  Je fakt, že mně asi chybí uvnitř trochu ta princezna, ale já nelpím na věcech, které mně osobně přijdou nedůležité, jen proto, že se to tak dělá. Rebela uvnitř jsem zamaskovala do bílých šatů nad kolena a mám pouze několik fotek pořízených vlastně za pochodu. Fotografa jsem samozřejmě měla, pač fotky miluju, ale nepotřebovala jsem fotit tisíc nesmyslů kolem, chtěla jsem si to hlavně užít, protože i fotky můžou časem vyblednout, ale vzpomínka zůstane. Pokud vám ji teda nesebere pan Alzheimer. Rozumíte mi trošku? Prostě pro mě je to zbytečnej humbuk, mám to zkrátka nastavený jinak. A z pohledu fotografa ... svatby jsou obrovská zodpovědnost, jenže mnohdy je to zodpovědnost za pouhou iluzi. A za iluze já zodpovídat nechci. Stejně tak ty ženy. Chybí mi, ale ještě se k tomu vrátit nemůžu, pač ještě nejsem hotová uvnitř já. Chápete? Nechci fotit umělé výplody něčí fantazie. Nemám ráda ty stylizace do něčeho, mám ráda syrovost, přirozenost, tak jak to píšu tady. Nechci vytvářt iluze. Chci fotit ženy, které se umí přijmout takové, jaké ve skutečnosti opravdu jsou.  Možná jsem na půl cesty, možná kousek dál. Až tam dojdu, tak se uvidí. Zatím to mám takto a proto nemůžu fotit ani ženy, ani svatby. Ale k ženám se doufám vrátím, jen jinak, než jsem byla zvyklá. Protože za objektivem bude stát taky jiná žena. Dneska se mnou sice zacloumaly puntíkované šaty s krajkou, ale to ještě nic neznamená.  Tak snad jsem to vysvětlila srozumitelně a rozhodně jsem se tímto příspěvkem nechtěla nikoho dotknout. Je to ve mě. Pracuju na tom. Nechci být pořád jen vostrá jako šmirgl, ale někdy ta květina nemá holt příležitost vykvést tak, jak by si sama přála, protože vyrůstá na tvrdé, kamenité půdě.

Na zdraví všech princezen!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Kdyby se každej staral sám o sebe ...

... bylo by o všechny postaráno! Má ještě smysl lidem na malým městě něco vysvětlovat? Nemá! Jo, chodím do kavárny, někdy i několikrát denně. Víme kam, že jo? No a co? A  kdo s tím má problém? Zase jenom lidi! Včera mě k sepsáního tohoto příspěvku inspirovala paní, se kterou se s železnou pravidelností v kavárně denně potkávám. Ano, můžu si dovolit sedět ve čtyři odpoledne s dítětem v kavárně u Aperolu a zmrzliny. Ovšem málokdo ví, že zatímco ostatní už budou večer spát nebo v lepším případě čumět na bednu, budu já zase sedět u počítače a dělat to, co se mi přes den nechtělo. Je to prostý, tu šanci má každý! Jděte do toho, výsledek je mnohdy značně nejistý, stejně jako příjmy. Nikdo nikoho nenutí sedět v kanclu nebo se denně hlásit na buzer place a 8,5 hodiny tam skákat jak někdo jinej píská. Nemusí to nikdo z nás, je to naše volba. Potom si můžete klidně sedět v kavárně a upíjet ve čtyři odpoledne Aperol. Jen nesmíte zapomenout zaplatit každej měsíc zdravotní a sociální a hlavně nepočítat s tím, že až budete mít rýmečku nebo budete nachlazení, že si můžete zůstat doma a hodit se marod. Teda můžete, ale "zadáčo ty káčo" nebo jen pokud si platíte tučné připojištění. A tak mohla bych pokračovat, ale přijde mi to zbytečný. Tak naviděnou, třeba v kavárně! :-)                    

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Já to prostě musím napsat ...

Dneska to bude bez obrázků, jen písmenka  a ilustrační foto :-) Už je to dávno, co jsem pravidelně psala, blogovala. Dneska je totiž každej blogger, fotograf a spisovatel a kdo ví, co ještě, tak proč ne já? Píšete mi, ptáte se, komentujete a mě to tuze moc těší, že mám kolem sebe spoustu vnímavých lidí. Nelze to ve fotkách nevidět, já vím. Jenže nemůžete fotit kytky, když máte v hlavě brouky, že jo? A já nemám problém to přiznat. Každej z nás je občas v prdeli. Jak řekl Charles Bukowski ..."Všichni bez ustání trpíme, včetně těch, kteří předstírají, že ne". Nepotřebuju nic přehrávat, nesnáším totiž falešné instantní úsměvy. Jo, nosím tričko lucky woman, bo je moje oblíbené :-) Víme? Ti vnímaví se ptají, ti s duší umělce chválí a ten můj stav hodnotí pozitivně, i když někdy je to vážně na hovno. Ale i tak, děkuju za všechny vaše reakce, jsou velmi potěšující. Jsou teda i tací, kteří by mě nejraději zavřeli někam do ústavu nebo přinejmenším narvali nějakými psychofarmaky. Děkuji nechci, tohle jsem teď já. Ber nebo nech být. Když koukám na fotky na blogu dva roky starý, měla jsem opravdový jiskry v očích. Ty stejný oči jsou teď možná zakalený, ale ono to není ničemu na škodu, protože co tě nezabije, to jak známo, tě posílí. Přestala jsem fotit svatby a lidi jak jistě víte, čímž jsem si pod sebou podřezala větev, protože jsem se připravila o velkou část zakázek, ale zase mám čas fotit to, co opravdu chci, včetně 365ky, která je občas náročná na disciplínu, ale je to vlastně takový můj způsob terapie. Tak to ještě chvíli vydržte. Kytky ze mě nikdy padat nebudou, ale ono se to časem poddá. Když se hrabete ve vlastním hnoji, abyste našli ten krásný diamant, holt to není grátis. A jednou se vrátím i k těm ženám, protože občas mi to chybí, ale jinak než jsem to fotila dřív. Nejdřív se musím vrátit sama k sobě a vzkřísit tu svoji skomírající vnitřní ženu, která je pořád utiskovaná vnitřním chlapem.  Všechno se vším souvisí, ale mám elastický srdce a pár věrných přátel, kteří ten můj kalich hořkosti a bolu usrkávají se mnou. Díky za to ♥ A jak mi napsala jedna fotografka a blogerka ... jen ji nechte, ať se bojí.

Chápete, že jo? Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle pustím ven, ale nakonec proč ne. Jsou to moje slova, za která se nestydím, taková mantra, kterou si čas od času přečtu, bo si zase píšu deník a doufám, že za rok za dva se tomu budu smát. Tak tady to máte. Amen.

Síla. 

Síla padnout na úplné dno, aby se mohla odrazit a stoupat. 

Bolest. 

Bolest, kterou musela projít cestou nahoru. Vyčerpaná a bolavá vlastními myšlenkami a postoji, vstane na hoře sebepoznání, na vrcholu transformace. 

Ano, je to ona.. 

Bohyně.

A bude nové kérka, juch :-) Poslední!

PS: omluvte případné chyby a překlepy, vím, že je dělám :-)

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.