Because I´m Happy

Sice jsem chvíli váhala, jestli to mám vyřknout nahlas, ale jo, už můžu, je to tam! Po dlouhých měsících Happy again. A nepotřebovala jsem k tomu ani žádnou změnu zvenčí, jsem to pořád já, pořád stejná, jen možná víc hubatá a s větší odvahou říkat to, co si myslím. Jen jsem to malinko přeskládala uvnitř. O ničem jiným to totiž není. Přemazala jsem starý hloupý programy. Netvrdím, že všechny a úplně, ale aspoň nějaký ano. A toho Urana v Býku na osm dlouhejch let jsem si otočila ve svůj prospěch, pač nutně nemusí být negativní. Všechny ty programy, který mi říkaly, jak dlouho se ještě budu trápit, jsem prostě smazala. Nebudu čekat do konce roku a nebudu čekat ani dalších vosum let. Dokonce i toho svýho chlapa si nechám, protože když sáhnu do pytle, vytáhnu zase jen chlapa. A žádnej chlap vás šťastnou stejně neudělá, to prostě musíte sama. Koneckonců, když porovnám všechny dostupné modely, nakonec zjistím, že v garáži parkuju Porsche. I když, co si budem povídat, není to kára pro každýho, je to dost silnej kalibr a rozhodně vyžaduje jinej přístup. Nic pro slečinky. Ale něco za něco. Raději supersport, kterej má rychlej odpich, než nudnej vůz střední třídy. 

Měla jsem krizi jako dlouho žádnou, což se asi nedalo přehlédnout. Občas už to nebralo konce a dobrýho třičtvrtě roku jsem se  mlátila na všechny strany. Ale víte jak se to říká ... no pain, no gain. Osud nám vždycky někoho nastrčí do cesty, když už moc dlouho zahníváme na jednom místě a mně poslal hned dvě stěžejní postavy, které mi řádně zamíchaly karty. Jeden mi ukázal, jak si hrábnout na dno, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože jen když je člověk na dně, může se zase odrazit. Díky němu už vím, kam patřím a kde je moje místo. A vůbec si nenamlouvám, že to tak bude napořád, ale zase jsem chytla směr. Druhá postava je moje nová kamarádka, která mi klestí tu cestu a dělá mi ji příjemnější, protože jsem strašně umanutá a většinou si nejdřív musím řádně rozbít ústa, pro jistotu opakovaně, než pochopím lekci. Doufám, že mi v životě zůstanou oba dva, protože právě tohle jsou životní milníky, na který nechci nikdy zapomenout. Však to mám taky pod kůží vytetovaný, jeden obrázek z loňskýho podzimu a druhý čerstvý jarní. Tento příspěvek už jsem měla sesmolený ve Slovinsku, jenže mi z neznámého důvodu nejdou vkládat do bloggeru fotky v tabletu, tak jsem to nechala uležet, jestli si to ještě náhodou nerozmyslím. Nerozmyslela. Fotka je z vodopádu Rinka v Logarské dolině ve Slovinsku, kde jsem sice málem vypustila duši na kole, rozuměj tu moji duši, ale zážitek nemusí být příjemný, hlavně, že je intenzivní. Vodopád za tu námahu určitě stál a jak jsem tak šlapala do kopce a nadávala, nějak mi to všechno docvaklo. A tak mi tahle fotka s mým sdělením prostě rezonuje. A nějakej závěr? Vlastně žádnej není. Snad jen ten, že štěstí musí člověk najít sám v sobě. Amen!

Mějte krásnej týden!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.