Jediné 2,5 hodiny času, který si ukradu jen sama pro sebe. Jednou týdně. Ovšem jsou to 2,5 hodiny k nezaplacení. Totální detox. A vlastně mi ani tak nejde o výsledek, i když ten je samozřejmě jako bonus navíc. I kdybych v lekcích keramiky nic nevytvořila a dílo se nakonec stalo cílem desktrukce, vůbec by mi to nevadilo. Ten proces je osvobozující. Aspoň na chvíli. Určitě to není jen o hlíně samotné, ale taky o lektorovi.
Jana je pro mě tím nejlepším, co mě v hodinách keramiky mohlo potkat.
Dílem mojí druhé lekce byla tato malá vázička na ikebanu. Původně to mělo být úplně něco jiného, ale dopadlo to takto. Je to malé, je to nedokonalé, ale je to moje. Válečková technika, které jsme se věnovaly třetí a čtvrtou lekci, byla už poněkud složitější a zase vzniklo něco úplně jiného, než jsem původně zamýšlela. Tentokrát ovšem mnohem větších rozměrů.
Meziprodukt. Syrový, nedotažený. Trochu výzva, jestli to dokončit nebo zničit. Ale jak už jsem psala, Jana je úžasná lektorka, takže to nakonec neskončilo na podlaze, ale je to další objekt třeba na větvičku nebo zkrátka jen tak bez ničeho. Ona ta práce s hlínou překvapivě není tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dokonce přes přípravu, kterou si občas udělám, je výsledek odlišný, i když pravda, společné rysy to malinko má.
Takový trochu protiklad k té první vázičce, že? I když to není příliš znát, půdorys je trojúhelníkový a dalo mi to docela zabrat. Jestli přežije výpal a nepraskne, bude to zázrak. Trochu doufám, že se zázrak stane, když už jsem do toho vložila tolik energie. Příští lekce glazování a výpal všech věcí, které jsme doposud vytvořily. Těším se na finále, jak se to všechno promění, i když přiznávám, že tento syrový stav je pro mě nejvíc.
Škoda jen, že tyto lekce nemají dlouhodobější efekt. Tvoření zdar a více fotek z karemičení můžete vidět
tady.
Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.
