Kam na hory?

Občas na svém instagramu sdílím tipy na různé výlety a vy mi potom píšete o doporučení na ubytování. Po delší době tedy přidávám příspěvek i na blog (aspoň to tu ožije), který Vás zavede do hor, do národní přírodní rezervace Králický Sněžník. A proč zrovna tam? Inu to máte tak. Můj chlap miluje hory, já preferuju města, tudíž děláme už skoro 15 let kompromisy. Do hor vyrážím jednou za čas, ale když už tam jedu, mám ráda solidní zázemí a jistý komfort ubytování, protože není nic příjemnějšího, než když se vrátíte uchození z túry a můžete využít příjemného zázemí třeba se skleničkou prosecca pěkně u krbu. Kralická roubenka Vám přesně tohle zázemí nabízí a nejen to. Tak trochu si přihřeju vlastní polívčičku, protože majitelé jsou našimi kamarády a tak mi svěřili nafocení interiéru. Je to takové to místo, odkud se Vám nechce domů. Máte tam úplně všechno, co potřebujete a hlavně je tam klid, takže ideální na relax a jak já říkám restart hlavy. Místo je vhodné i pro děti, alespoň ty naše se na roubenku vždycky moc těší. Pojďte tedy nakouknout do moderního, leč stylového interiéru. Myslím, že o popis se nebudu ani pokoušet, protože vše, co potřebujete vědět, mají majitelé výstižně popsáno na svých stránkách.

V přízemí je velká společenská místnost s plně vybavenou kuchyní, kde se můžete družit a je to tam opravdu tak útulný jako na těch fotkách! Majitel má rád teplo a tak jsem já, věčně zmrzlá, která se zahřívám na provozní teplotu až v létě, velmi ocenila litinová kamna, která během chvilky vytopí celý prostor a dělá to ještě víc útulno. No a když už Vám družení poleze krkem, můžete se zavřít v patře do některého z pokojíků.

 

V patře je koupelna samostatná, stejně jako v přízemí. Jistě oceníte i takové vychytávka jako je vysoušeč botů nebo sušák mokrého oblečení nad krbem. Prostě to shrnu, je tam úžasně! A když s sebou máte partu správných lidí, pač se jich tam vejde až dvanáct, máte prima dovču zaručenou. V okolí je totiž taky nádherně. Poslední naše návštěva roubenky byla velikonoční a na kopcích byly ještě zbytky sněhu. Je super, když Vám pod nohama křupe sníh a za krk pálí sluníčko. 

 

Možností, kam si vyrazit na výlet,  je spousta, určitě se vydejte na Králický Sněžník a stavte se cestou na Návrší na borůvkové knedlíky nebo se vydejte z Ostružné přes Paprsek, Smrk, Petříkov a zpět do Ostružné - mají tam v místním pivovaru Cestář strašně dobrý pivo. Nedaleko je taky Dolní Morava se stezkou v oblacích (tam se chystáme příště) nebo Loučná nad Desnou a Dlouhé stráně a mnohá další místa. Pokud tedy ještě nemáte naplánovanou dovolenou nebo třeba hledáte kam na prodloužený víkend, rezervujte zde a slibuju, že nebudete litovat!
 

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Albánie - Butrint II.

V posledním příspěvku z Balkánu jsem slíbila ještě jednou Butrint, tak tady je. To už je úplně poslední závěrečná část naší letošní expedice. Takže pokud vás zaujal národní park Butrint, můžete si dát ještě jednu jeho část, která je součástí a to kanál Vivar. Ten spojuje Butrintské jezero s mořem a v jeho deltě se nachází pevnost Ali Pasha, která kdysi chránila vstup do Butrintu. Po kanálu jste tam za dvacet max. třicet minut. Turisté tam kromě nás byli pouze tři, takže nehrozí, že byste se někde tísnili v davu. Plavba je příjemná, motorový člun i s kapitánem si můžete pronajnout asi za 25 euro a myslím, že jako zakončení návštěvy Butrintu je to pěkná tečka. Co říct k Albánii na závěr? I když jsem tu nebyla poprvé, pořád je to jen špička ledovce a stále zůstává spousta míst, která bych tam ráda navštívila. Třeba už zmiňovanou Gjirokastru nebo Berat, který jsme letos nezvládli. Ovšem o to víc jsme si užili průzračného moře s bílými plážemi a věřte nebo ne, tu pláž čistili několikrát denně! Jen ty rodinné "plážovky" si nakonec schovám do rodinného alba a pár fotek místní pláže jste už jistě viděli na IG. Co dál? Spřádat plány na příští léto, ve hře je Bosna a znovu Albánie, ale raději bych si je schovala na později a příští léto zamířila na Sicilíi a do Kalábrie. Prý mám ale boty z toulavýho telete a tak tímto příspěvkem cestování na blogu nekončí! Přístě si zaskočíme do Holandska. A pro vás poslední fotky, moje krásná vzpomínka na Albánii. 

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Řecko - kláštery Meteora

Nejvyšší čas pokročit, co říkáte? Pokud byla Paralia nejslabší částí naší expedice, potom naopak kláštery Meteora byly jednoznačně nejsilnějším zážitkem z Řecka. Až teď, když dělám fotky, jsem si uvědomila, jakou sílu okamžiku tohle místo pro mě mělo. Genius loci by se tam dal nožem krájet a i když to byla jen zastávka cestou do Albánie, rozhodně stála zato. Jsem ráda, že se díky psaní a fotkám k tomu takto vracím, protože si tím třídím zážitky a vůbec si říkám, jaký mám štěstí a kolik míst jsem mohla letos navštívit. I když ono to možná není o štěstí, ono je to spíš o hlavě. A přiznám se, že tímto pro mě léto nekončí a mám v plánu prodlužovat až do podzimu. Čeká mě krásná Neapol a taky Miláno. Hezky si to dávkuju, každej měsíc něco, abych mohla procvičovat angličtinu. Akorát teda nevím, co budu dělat v zimě. Nejspíš usnu zimním spánkem a probudím se nejdřív v březnu. Máte to taky tak, že se toho léta držíte zuby nehty a prodlužujete, jak se dá? 

Kláštery Meteora. V překladu Meteora znamená  „vznášející se mezi nebem a zemí“. Prostě si tam tak levitují. Jedná se o komplex byzantských klášterů vystavěných na vrcholcích pískovcových skal a prý kdo nebyl v Meteorách, nebyl v Řecku. Za mě je to opravdu výjimečné místo s neuvěřitelnou energií. 

 

Úchvatná architektura s ještě úchvatnější přírodní scenérií je prostě velkým zážitkem. Několik kláštěrů se dá navštívit, jsou otevřeny pro turisty, no tohoto jsme se nezúčastnili, protože jsme to vyhodnotili, že nic lepšího než exteriér nemůžeme zažít. A taky mě malinko jímala hrůza, když si představím, jak lezu po vytesaných schodech ve skále, protože mám takový závratě, že mi občas ztuhne tělo do pozice "neodvladatelné" a nemůžu ani nahoru ani dolů. I když k některým se dá dojet v klidu autem. Ale pro mě i takto maximální zážitek a krásné zakončení Řecka. A příště už se konečně dostaneme k Albánii, třešínka na dortu letošního Balkánu. Trochu jsem se jí bála a nakonec mi ukázala svoji vlídnou tvář. A taky se to celé posunulo jinam, když mám ještě v řecké Paralii zrušili ubytování. Původně jsme měli být v Sarande, ale nakonec jsme skončili na poloostrově Ksamil v nádherném přírodním parku Butrint. Tak o tom příště, milí. 

Užijte si krásný víkend!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Srbsko - Stara Planina - Midžor

V srbských horách jsme strávili další dvě noci. Cílem byl nejvyšší vrchol Srbska, hora Midžor 2166 mnm v pohoří Stara Planina. Pro mě naprosto kouzelný hory, takový ty mechový, sametový jak říkám. Ráda bych zmínila, že v srbských horách jsme byli potřetí a nikdy se nám nepodařilo zdolat cíl cesty suchou nohou. Vždycky jsme se v půlce tripu vraceli nebo jsme prostě kvůli počasí nemohli dokončit. Takže jsem si letos říkala, že by bylo konečně fajn, kdyby pán hor dal a nechal nás dojít na vrchol. A taky že nechal. Ovšem ... nebylo to zadarmo! Počasí nám ze začátku přálo a i když byly mraky, sluníčko dost pálilo. O čemž svědčil můj vypálený popruh od foťáku na pravé straně krku a spálená obě dvě lýtka. Normálně se nohy opalují dost blbě, no dáte si takhle jednu dvoutisícovku a máte to v cajku :-) Tak se pojďte pokochat, pač já byla naprosto unešená!

Věřte mi, že se musím hodně krotit, abych tu nenasekala mraky fotek, protože krása střídala nádheru a hlavně nikde nikdo! Kousek nad tímto jezírkem jsme potkali dva srbské turisty, kteří se nás ptali, jestli jsme v dobré fyzické kondici, že výstup na Midžor je náročný a taky že přijde bouřka. S tím jsme jaksi počítali a vybaveni nepromokavým oblečením a pláštěnkami jsme doufali, že je nebudeme potřebovat.

Stoupání nebylo ani tak náročný jako spíš zdlouhavý a jen ta finální pasáž byla trochu prudší, takže přiznávám bez mučení, byla jsem v závěsu Grüna a ten mi lehce dopomohl vrcholu. Ale jako kardiak na to mám právo, protože nahoře už se mi blbě dejchá. Pomalu jsme se blížili do mraků, už jen ticho a respekt před tím majestátem. Pocit absolutní svobody a souznění se vším, pocit, že sem patřím a nejsem tady zbytečně. Něco podobnýho jsem nezažila velmi dlouho. Možná i proto to byl jednoznačně nejúžasnější zážitek z celýho Srbska i přesto, že nás ani ne v polovině zpáteční cesty zastihla fakt ukrutná bouřka i s kroupama, který dost bolely!

  

Nahoře nás už zahalila mlha, ale bylo nám dopřáno i fantastických výhledů a stádo divokých koní. Dole v mlze Bulharsko, kam následovala naše další cesta. A taky jsme v dálce zahlédli dva další turisty, takže v celých horách čtyři lidi a my.  No není to pecka? Říkala jsem, že je! Já jsem vždycky strašně dojatá, když něco takovýho prožiju. Jen jsem tam tak seděla, kochala se a cpala se chlebem s paštikou, pač to na takový tůře chutná nejvíc!  Jenže mraky se stahovaly a začaly být neúprosný. Museli jsme dolů. Mladší borci byli vysmátí, no já už tušila, že se nestihneme vrátit. Takže jsem rychle zabalila techniku do nepromokavýho oblečku a ke slovu přišly pršipláště. Následovalo takový malý velký peklíčko, pač na té planině jsme neměli jedinýho útočiště. Prostě nezbývalo než zakrýt hlavy, aby to tolik nebolelo, šlapat a doufat, že to do nás nepráskne a že bude brzy po všem. Asi po dvaceti minutách krupobití přešlo do deště a za třicet minut jsme se převlíkali do kraťasů. Prostě hory, každou chvíli jinak. Byla jsem strašně pyšná na kluky, jak výborně to zvládli a taky sama na sebe, pač obvykle v těchto situacích lítají všechna možná jména na účet mýho chlapa, ale tentokrát jsem svůj temperament udržela na uzdě, pač když jde do tuhýho, musíte držet spolu. A tady nejsou žádný sólovky možný. 

Po bouřce už bylo fajn. Takže zase platí ... zážitek nemusí být ani tak příjemný, hlavě, že je intenzivní!

A ještě něco málo obecně. Bydleli jsme v údolí pod Babiným Zubem (nevím, jestli to skloňuju správně, pač oni moc neskloňují), což je ta skála na poslední fotce, ale ne v tom bílým domku, ale ještě níž v údolí, ve vile Babin Zub. Hostitelé byli velmi přátelští a pohostinní. Lidi v horách jsou chudí. Všude spousta polorozpadlých domečků typických pro tuhle oblast, pasoucí se stáda ovcí a koz. I tahle rodina měla vlastní hospodářství a veškeré jídlo z vlastní produkce. Ráno nám připravovali luxusní snídaně, od domácích klobásek, přes sýrové pečivo, kozí sýr (nejedla jsem lepší), domácí jogurty s ovocem ze zahrady a domácí marmeládou. Porce takové, že se to nedalo ani sníst. Další den po výstupu byl relaxační. Stále jsem jela na vlně Midžoru a vstřebávala zážitek. Takže jsme se celé dopoledne váleli v lehátku na zahradě a četli a po obědě vyrazili směr Bulharsko. To jsem si vlastně tak trochu vymrčela já, protože už jsem tam byla podruhé, ale nikdy jsem nenavštívila hlavní město Sofii. A o tom bude další příspěvěk. 

Horám zdar!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.