Sicílie 2019

Pojďme trochu cestovat nebo se z toho zblázním! Moc mi to chybí a malinko trpím, pač moje srdce prahne po cestě na jih. Není to proto, že bych nevydržela být sama se sebou a v klidu, ale já se tak holt narodila. Není to vada, ale vlastnost. Merkur ve Střelci prostě miluje cestování a i když je i u nás krásně, nebudu předstírat, že sedět doma za pecí a chodit za humna, mi dělá dobře. Sice jsem ještě nedokončila letní Itálii, ale já se k ní vrátím. Prostě jsem měla chuť udělat aspoň pár obrázků ze Sicílie, kde jsme byli loni v říjnu s mužem. Zamilovala jsem si ji, i když mnoho lidí o ní říká, že je taková zaostalá. To je možná to, co mi tolik imponuje. Tak pojďte cestovat aspoň prstem po mapě.

První naše zastávka bylo Palermo. A je to neskutečné město. Co vám budu povídat resp. psát, Palermo prostě musíte zažít na vlastní kůži.

Všechny ty vůně, rytmy, chutě, špínu a nádheru, které město nabízí. Památky, které mají to nejlepší dávno za sebou, chudobu a přesto luxus. Slaný vítr, který si pohrává s odpadky na pobřeží. To všechno je Palermo. Úžasný jídlo, trhy a noční ruch. Z Palerma jsme se přesunuli do Katánie, druhého největšího města Sicílie.

Katánie bylo spíše takové místo na přenocování, ze kterého jsme vyjížděli na výlety. Každopádně jsme si ho prošli, i když zrovna den, který jsme měli vyhrazený na jeho prohlídku, byl deštivý. Jen co jsem si vyfotila ty deštníky, začalo pršet. Strhla se slušná bouře, kterou jsem přečkali v jednom z kostelů. Město je to takové šedé. Co taky očekávat, když hlavní stavební materiál je sopečného původu, že jo? Přesto i tak musí člověk Katánii navštívit, pokud chce zažít Sicílii. Ale bohatě stačí jednou. Co je ale jiný kafe, je rozhodně Taormina, které je vzdálená jen pár kilometrů po pobřeží. 

Taormina nabízí vše. Úžasný jídlo, historii, výhledy, kopce, moře. I začátkem října tu bylo horko a vyšlápnout si na nejvyšší kopec nad městem byla docela fuška. Občas se mi zblázní chytrý hodinky a signalizují, že jsem právě před infarktem, což se mi stalo zrovna tady. Nebo že by nelhaly? Ovšem výšlap stál za to. Víte jak, pokud tam není vidina pořádnýho kopce, jehož zdolání si může chlap zaznamenat v patřičné aplikaci, není to nic pro něj. Někdy mám pocit, že ty lidi to dělaj jen proto, aby prostě měli záznam o výkonu. Mně jsou výkony úplně ukradený, já jedu na zážitky. A to jsem ještě netušila, jaká krása nás čeká následující den. Vydali jsme se na Etnu. Ale!

 

Na Etnu se můžete vydat po vlastní ose, ale pokud chcete jít opravdu až nahoru, musíte s průvodcem. Takže jsme si namysleli, že půjdeme tak vysoko, co nás to pustí, protože jsem odmítala s sebou vláčet zimní výstroj. Toho času nahoře už v noci mrzlo. Jenže to bych nesměla uklouznout na té škváře hned v prvním zákrutě. Byla jsem tak rozvrkočená těma nádhernýma barvama, že jsem se jen kochala a áchala, nedávala jsem si pozor kam šlapu a průser byl na světě. Kalhoty roztržený, koleno do krve rozedraný, pač ta škvára na pády není fakt nic moc, ještě když se vám to hezky zadře. To by se dalo pro další výstup ještě přežít, trocha krve nikoho nezabila, jenže já si lehce vymkla kotník, takže místo výstupu na vrchol jsem se tak akorát dobelhala dolů k autu. Ano, hádáte správně, po zbytek dne se mnou nikdo nebavil, protože záznam v aplikaci prostě chyběl a do dneška mi to nebylo odpuštěno. Naštěstí chuť po pomstě byla zažehnána díky další předem naplánované úchvatné (zdůrazňuji) přírodní scenérii - Scala dei Turchi nebo chcete-li Turecké schody.  Cestou tam jsme ale navštívili ještě pupek Sicílie, jak je přezdíváno nádhernému městečku Enna. 

Enna sice nebyla původně v plánu, ale když krása střídá nádheru, tak to prostě chcete zažít. A tohle se mi na tom cestování na vlastní pěst líbí, že si to prostě uděláte jak chcete. Na druhou stranu, co si nezařídíte, to nemáte a přiznám se, že to plánování je už místy unavující. Proto jsem se letos rozhodla, že začnu využívat služeb cestovních kanceláří. Ovšem jen co jsem si vybrala zájezd do Florencie letos v květnu a Arménii s Gruzií na podzim, zavřely nám hranice a šmitec. Ani nedýchám jak tohle všechno dopadne, protože ta hranice nesvobody je opravdu tenká a já cítím víc než kdy jindy tu křehkost demokracie. Uvidíme, jak to dopadne, každopádně až to bude možné, tak Gruzii a Arménii jedu s CK a sama. Nechám si jednou naservírovat všechno až pod nos, abych nemusela nic plánovat, zajišťovat a organizovat. Prostě si to užiju a věřte, že se na to neskutečně těším! Ennu jsme si jen tak prošli a vlatně nás zlákala její poloha ve výšce 968 metrů na úpatí pohoří Monti. Ty výhledy byly okouzlující! Sicílie nabízí úžasnou krajinu, obdělávanou zemědělci velmi pečlivě, na každém kousku vidíte políčka. V říjnu už byla sice většina zoraná, ale i tak to bylo velké pohlazení. A teď už ty schody! Bylo to úžasný! Koupání, relax, drinky, zlatá hodinka. 

 

Tyhle bílý útesy jsou vážně pecka! Jen tak tam pobýt a užít si je. Množství turistů bylo velmi přijatelné až nízké, takže to nemělo chybu. Scala dei Turchi je pouhých 20 minut jízdy od Agrigenta, kam směřovala naše cesta.

Cílem bylo překrásné Údolí chrámů - Valle Dei Templi. Bylo tu strašný horko, ale taky skoro žádní turisti a možnost občerstvení, kde se dalo ve stínu posedět, pojíst a udělat si krátký odpočinek. Je to poměrně velké území, takže pokud si to chcete opravdu užít, vyhraďte si na prohlídku půl dne a ideálně odpoledne. Teda až to zase bude možné a budeme smět svobodně cestovat. No a to už byla zpáteční cesta. Přes vnitrozemí jsme se vraceli do Palerma. Pastva nejen pro ovce a kozy, ale hlavně pro oči :-)

Ještě pře odletem zpět jsme zvládli prohlídku města Castellammare del Golfo. Sicílie se mi nenávratně zaryla do srdce a vím, že se tam vrátím, protože pořád tam na mě čeká spoustu krásných míst. Třeba Liparské ostrovy.  Cestování zdar a doufejme, že brzy. 

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Itálie 2019 (severní část a jezera)

Dva měsíce zpět (téměř na den!) jsem tu slibovala zápisky z letní cesty a vidíte, jak to dopadlo? Skončilo to u Salzburgu. No jo, zážitků je moc, času naopak málo a jeden neví, co dřív. Ale když už jsem to rozjela, tak zkusím navázat, aspoň v kostce, protože naším letošním objevem byla jezera v severní Itálii. Jak jsem uvedla v minulém příspěvku, další naše cesta vedla do Riva del Garda, což je město ležící u největšího jezera - Lago di Garda. Zde jsme strávili čtyři noci a v podstatě každý den jsme navštivili jiné jezero. Pro mě jednoznačně největším zážitkem bylo Lago di Teno.  A proto začnu u něj. Nebylo sice tak dobře přístupné jako Lago di Garda, ale o to kouzelnější. Je malinké, ukryté mezi kopci a ta voda je fakt tak kýčovitě modrá. Nijak jsem to barevně nesytila ani nepřikrášlovala. No a na rozdíl od Gardy tady nefoukalo, takže jezdit tu na paddlebordu byla naprostá paráda, stejně jako podstatně méně turistů, než na Gardě. Pravda, tahat to sem denně bych ale nechtěla. Každopádně pokud budete někdy poblíž, určitě se na Teno zastavte, třeba i jen procházka kolem něj nebyla nikterak náročná a stála za to.

Lago di Teno

Samozřejmě Gardský jezero je taky krásný, i když tu denně sprchlo a každej den po 13 hod. začalo foukat a někdy dokonce tak, že nás plavčík vyhnal z vody ven. Na druhou stranu to ale byla docela slušná příprava na paddleboarding na moři, na kterej jsem se strašně moc těšila, protože na Gardě jsem dostala svůj jednoznačně nejlepší dárek ever. Paddleboard. My na tohle moc nehrajeme a nemít na prstýnku, kterej stejně nenosím, vyryto, že jsme se brali 16.07.2009 tak ani nevím, jak dlouho spolu jsme. Kytky od mýho chlapa nevyžaduju stejně jako romantický večeře a jiný dárky, ale tyhle kytky, který jsem dostala jako design na paddleboardu, ty mě fakt dojaly. A navíc, neuvadnou! Aspoň do té doby, dokud se na tom prkně udržím :-)

Já těch fotek od jezera vlastně ani moc nemám, tak spíš jen tak pro dokreslení a  možná víc jich najdete na mým instáči. 

Krásný bylo i jezero Lado di Ledro. Tady jsme ale na supu nejezdili, tady jsme se vydali jen tak na vejlet a užít si večeři při západu sluníčka. No tak jo, kousek romantiky tam možná někde je :-)

A protože všichni moji muži lezou, nechyběla ani nedaleká via ferrata. Vlastně je to ta rokle na fotce vlevo dole. Tohle je disciplína, která mi vůbec nedělá dobře a stačilo mi, když jsem si to vyzkoušela pár let nazpět a zjistila, že tohle prostě nee. Takže mi kluci vymysleli samostatnej výlet. Výšlat na Castello di Drena, hrad, na kterém jsme se měli potkat poté, co oni zdolají ferratu a já zcela nenáročnou procházku, jak mi bylo řečeno dole. 

Začátek byl vskutku nenáročný, kamenná cesta obklopená olivovými háji, kdo by to nechtěl. Jenže příjemná a nenáročná byla jen doté doby, než se předem mnou vztyčila kolmá skalní plošila se zavěšeným lanem. Bohužel to nešlo jít jinudy, navíc sama někde v kopcích s neuvěřitelným talentem ztratit se i s mapou v ruce, jsem prostě nehodlala riskovat a nezbylo mi nic jinýho, než po tom laně vylízt nahoru. Velkým štestím bylo, že jsem tam byla opravdu sama, tudíž nikdo nebyl svědkem, jak peprný slovník občas mám. No a když jsem se konečně vyplahočila na ten hrad, zjistila jsem, že před chvílí skončily návštěvní hodiny a klika prostě nepovolila.  Ale zase ty výhledy cestou nahoru, co jsem měla (viz předchozí fotka), stály za to.

Sestup už byl společný a tak jsem jim cestou dolů odpustila, co na mě ušili. O to víc jsem si to užila ve Florencii, která byla dalším cílem naší expedice. O tom zase příště, doufám, že dřív než za dva měsíce :-)

Užijte si podzimní dny a krásnej víkend!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

Itálie 2019 (začínáme v rakouském Salzburgu)

Ani nevím, jak začít, aby to nevyznělo blbě, ale Salzburg je prostě drahý město. Tedy alespoň pro čtyřčlennou rodinu. Původní plán byl strávit zde dvě noci, ale okolnosti tomu chtěly jinak. Odjezd na rodinnou dovolenou nebo spíše expedici, se z pracovních důvodů (opět a jak jinak mého muže) krátce posunul. Což nakonec nebylo na škodu, protože na Salzburg Vám opravdu stačí necelé dva dny, potažmo jedna noc. Pokud vyrážíte ve čtyřech a chcete tu přespat, připravte se, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy. Ubytování je tu totiž poměrně drahé. Nechci tu dělat konkrétní výčet, co nás kolik stálo, protože low cost cesta to nebyla a nerada bych někomu kazila klidné spaní. Pakliže ale budete mít zájem, určitě Vám ráda poskytnu tip na přespání za přijatelný peníz v dochůzkové vzdálenosti centra. A protože jsem nic neočekávala, Salzburg mě velice mile překvapil. Multikulturní a živé město, kde jak známo se narodil W. A. Mozart. Hurá, tak to bychom měli první rodný domek. To je u nás takový výraz pro kulturu obecně. Rodné domky a balet, to frčí. Asi Vám tu nebudu vypisovat přesné názvy a místa, která jsme navštívili, bo si to stejně už nepamatuju přesně, ale spíše Vám příblížím atmosféru města. Ostatně poslední dobou už spíše vyhledávám stinná zákoutí pěkných kaváren a restaurací, pač na našich cestách moc paštiky nemažeme (pardon) a prostě rádi jíme a ochutnáváme. To ostatně k poznávání patří. Mimochodem najíst se tu můžete od 50-60 EUR až po částky daleko vyšší, kdy v krásné panoramatiké restauraci venku pod hradem při západu sluníčka (velká romantika!) musíte vytáhnout více než 100 EUR. Volba je na každém z nás a než mě zase ukamenujete názory, že to se někdo má, tak Vás předběhnu a ujistím, že na začátku všeho jsme jezdili do kempů a pod stan, mazali jsme si již zmíněné paštiky a byli rádi, že někde jsme. Všechno se ale nějak vyvíjí a zaplať pánbůh za to. 

Už chápete, proč miluju ty výhledy? Kdo by je nemiloval. Dominantou města je dle mého názoru hrad, odkud jsou ty božské výhledy na Salzburg a cesta k němu vede příjemnou procházkou podél řeky Salzach, která městem protéká a kolem níž to na nábřeží pěkně žije. Hojně tu posedává omladina, piknikuje, popíjí, hraje hudba a vládne taková ta letní pohoda.

Jak už jsem zmínila, Salzburg je rodným městem Mozarta a kolem jeho rodného domu půjdete okruh směrem k hradu. Všude jsou suvenýry s jeho podobiznou, od známých Mozartových čokoládových koulí, které jsme snědli dřív, než jsme vylezli kopec až po bizarní žluté gunové kačenky viz foto na IG.  Komu se nechce chodit, může se k hradu nechat vyvézt lanovkou, ale v tomto případě to není nic tragického, co by se nedalo vystoupat. Už si sice nepamatuju přesný čísla, kolik jsme denně nachodili, ale vím, že to byly docela slušné vzdálenosti. Např. v Benátkách 18 km. 

Do rodného domku W.A. Mozarta jsme sice nešli, ale v Salzburském dómu jsme nějaký čas strávili. Moc doporučuji, i když jste třeba ateista, protože ta atmosféra uvnitř byla nepopsatelná a my jsme to trefili zrovna, když se sluníčko sklánělo k obzoru. Všude vonělo kadidlo a zrovna probíhala zkouška nějakého hudebního tělesa, takže jsme to měli i s kulturním zážitkem (v překladu byl balet). 

Fakt je to nádherný město a už asi stárnu, ale ty západy sluníčka mě letos hodně berou. Tohle všechno a ještě víc se dá zvládnout za jedno odpoledne a večer. Druhý den po snídani jsme ještě vyrazili na zámek Mirabell, resp. do jeho nádherných zahrad, schovat se před horkým sluncem a kam jinam, než do zámecké kavárny ve stínu starých líp.

A tady Salzburg končí. Po prohlídce  a zahálce v zámeckém parku se vracíme do naloženého auta a pokračujeme směr Riva del Garda, města, které leží v severní části Itálie u jezera Lago di Garda, kde strávíme čtyři noci. A až zvládnu udělat zase pár fotek, budeme pokračovat.

Mějte krásný týden!

PS: omluvte případné chyby a překlepy :-)

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.