neděle 24. června 2018

365 - 25. týden

Držet krok je někdy malinko obtížné aneb co neudělám hned, k tomu se už nevrátím :-) 25. týden v obrazech a můžete se těšit na report z jedné tuze krásné roubenky v horách, kde jsme strávili prodloužený víkend. Třeba jako tip na letní dovolenou!


169/365 ... 18.06.2018


Prostě léto ...


170/365 ... 19.06.2018


... chce být architekt a dneska skládá svoje první Cambridge zkoušky ... kéž by mu ta cílevědomost a nasazení vydrželo ...


171/365 ... 20.06.2018


Detox. Na všech úrovních.


172/365 ...  21.06.2018


I podvečer u pracovního stolu může být poetický ...


173/365 ... 22.06.2018


Trochu se nám ochladilo, což? Nevadí, půjčili jsme si na víkend krb v horách, tak si to ochlazení musím řádně vychutnat.


174/365 ... 23.06.2018

 
Na polské straně ... 22 km trip z Hynčice pod Sušinou na Králický Sněžník, potom ještě 1,5 km do Polska na oběd a zpět. A teď si lehnu a ani se nehnu ... 


175/365 ... 24.06.2018
 


Počasí na horách dneska sice nic moc, ale v roubence bylo tuze milo ... A protože jsem měla dnešek převážně pracovní, brzy se můžete těšit na víc obrázků z krásné roubenky a okolí.



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

úterý 19. června 2018

Because I´m Happy

Sice jsem chvíli váhala, jestli to mám vyřknout nahlas, ale jo, už můžu, je to tam! Po dlouhých měsících Happy again. A nepotřebovala jsem k tomu ani žádnou změnu zvenčí, jsem to pořád já, pořád stejná, jen možná víc hubatá a s větší odvahou říkat to, co si myslím. Jen jsem to malinko přeskládala uvnitř. O ničem jiným to totiž není. Přemazala jsem starý hloupý programy. Netvrdím, že všechny a úplně, ale aspoň nějaký ano. A toho Urana v Býku na osm dlouhejch let jsem si otočila ve svůj prospěch, pač nutně nemusí být negativní. Všechny ty programy, který mi říkaly, jak dlouho se ještě budu trápit, jsem prostě smazala. Nebudu čekat do konce roku a nebudu čekat ani dalších vosum let. Dokonce i toho svýho chlapa si nechám, protože když sáhnu do pytle, vytáhnu zase jen chlapa. A žádnej chlap vás šťastnou stejně neudělá, to prostě musíte sama. Koneckonců, když porovnám všechny dostupné modely, nakonec zjistím, že v garáži parkuju Porsche. I když, co si budem povídat, není to kára pro každýho, je to dost silnej kalibr a rozhodně vyžaduje jinej přístup. Nic pro slečinky. Ale něco za něco. Raději supersport, kterej má rychlej odpich, než nudnej vůz střední třídy. 




Měla jsem krizi jako dlouho žádnou, což se asi nedalo přehlédnout. Občas už to nebralo konce a dobrýho třičtvrtě roku jsem se  mlátila na všechny strany. Ale víte jak se to říká ... no pain, no gain. Osud nám vždycky někoho nastrčí do cesty, když už moc dlouho zahníváme na jednom místě a mně poslal hned dvě stěžejní postavy, které mi řádně zamíchaly karty. Jeden mi ukázal, jak si hrábnout na dno, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože jen když je člověk na dně, může se zase odrazit. Díky němu už vím, kam patřím a kde je moje místo. A vůbec si nenamlouvám, že to tak bude napořád, ale zase jsem chytla směr. Druhá postava je moje nová kamarádka, která mi klestí tu cestu a dělá mi ji příjemnější, protože jsem strašně umanutá a většinou si nejdřív musím řádně rozbít ústa, pro jistotu opakovaně, než pochopím lekci. Doufám, že mi v životě zůstanou oba dva, protože právě tohle jsou životní milníky, na který nechci nikdy zapomenout. Však to mám taky pod kůží vytetovaný, jeden obrázek z loňskýho podzimu a druhý čerstvý jarní. Tento příspěvek už jsem měla sesmolený ve Slovinsku, jenže mi z neznámého důvodu nejdou vkládat do bloggeru fotky v tabletu, tak jsem to nechala uležet, jestli si to ještě náhodou nerozmyslím. Nerozmyslela. Fotka je z vodopádu Rinka v Logarské dolině ve Slovinsku, kde jsem sice málem vypustila duši na kole, rozuměj tu moji duši, ale zážitek nemusí být příjemný, hlavně, že je intenzivní. Vodopád za tu námahu určitě stál a jak jsem tak šlapala do kopce a nadávala, nějak mi to všechno docvaklo. A tak mi tahle fotka s mým sdělením prostě rezonuje. A nějakej závěr? Vlastně žádnej není. Snad jen ten, že štěstí musí člověk najít sám v sobě. Amen!

Mějte krásnej týden!


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

neděle 17. června 2018

365 - 24. týden

Slovinsko bylo a bylo parádní. Určitě bude i samostatný report, jen ne hned, protože nejdřív se musím vrhnout na pracovní věci a těch mám až nad hlavu. Každopádně, když se cestuje, není nouze o to, co fotit, jen mi malinko pokulhává kvalita, pač fotky dělám na tabletu a tak trochu na koleni. Tak mi to snad odpustíte. Krásný zbytek večera!


162/365 ... 11.06.2018


Vodopád Rinka, Logarská dolina. Prý neboj, to bude jen mírně do kopce. Joo, leda hov@, zlatá rybko! Poslední pasáž jsem musela vytlačit. Ale za ten vodopád už jsem mu to odpustila. Za odměnu jsem ho vzala do galerie ... 


163/365 ... 12.06.2018

 V úterý bylo úplně všechno v pořádku ... nádherný historický město Škofja Loka se spoustou ztracených uliček. Zvládli jsme i hrad, muzeum, kavárnu samozřejmě taky, dokonce i výstavu obrazů Petera Gabera. Takový malý Český Krumlov.


164/365 ... 13.06.2018

 
Dobře si to rozmyslete, milé dívky, s tímto borcem to nebudete mít jednoduchý! Všechny ty sportovní krámy totiž budete mít doma a všechno to budete na dovolený vláčet s sebou. Happy birthday, darling.


165/365 ... 14.06.2018


Nesežral nás medvěd a kupodivu jsme se v horách s klukama ani neztratili ... Náhorní plošina Velika Planina.


166/365 ... 15.06.2018


Jezero Bled patří k nejkrásnějším místům ve Slovinsku, takže jsem tam musela vyvézt dva nejmladší borce našeho týmu, pač ten třetí je stále na Adventure Race Slovenia. Sice to byl ze základny kus cesty přes kopce, ale stálo to za to.


167/365 ... 16.06.2018


Fotkou číslo 167 jsem překonala osobní rekord! Dva roky nazpět jsem projekt 365 ukončila předčasně, pač nebyl morál ani disciplína, ale letos to snad vyjde. Fotka vodního mlýna je z nádhernýho parku v Mozirje. Náš poslední vejlet a zítra go home.


168/365 ... 17.06.2018


 On the road today ...




Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

neděle 10. června 2018

365 - 23. týden

Mávám ze Slovinska a sdílím další týden v obrazech. 

155/365 ... 04.06.2018



Trochu toho ranního industriálu ... Galvanovna Adamov.


156/365 ... 05.06.2018


Celý den jsem se těšila, až zmoknu ... Povedlo se!


157/365 ... 06.06.2018


Touha je zázrak ...


158/365 ... 07.06.2018


Normálně ptáky nefotím, pač na to nemám sklo ani trpělivost. Jenže tento se nám zabydlel v okapu pod střechou přímo nad naším oknem a dělá pěknej virvál, holoubek. Hlavně takhle nad ránem, kdy chcete ještě spát. Hádám, že mi teď posere čerstvě pověšený prádlo, když jsem ho nabonzovala ...


159/365 ... 08.06.2018 


V pátek s větrem ve vlasem ...


160/365 ... 09.06.2018


Prostě prosecco ...


161/365 ... 10.06.2018


Už jsme sice ve Slovinsku, ale cestou jsme si dali  prohlídku města Graz v Rakousku. Nejvíc mě zaujaly tunely vyhloubené za II. světové války pod zemí v celkové délce 5 km. Dneska je tam  mimo jiné výtah, který vás vyveze na úžasnou vyhlídku nad město, kterou jsem sdílela na IG.


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

úterý 5. června 2018

O focení a tak vůbec

Slíbila jsem vysvětlení, proč už vlastně nefotím svatby a lidi. Tak tady je. Když to hodně zkrátím, než to zase  rozpitvám, je to o mém vnitřím nastavení a debordelizaci, která je už nějakou dobu v běhu. A začnu z trochu jiného soudku, ale dopracuju se k těm svatbám, slibuju! Všimli jste si někdy, jak moc je poznat na nezadaných ženách, že jsou nezadané? No vlastně to někdy pozoruju i u těch zadaných. Selfíčka, selfíčka a zase selfíčka. Jako jo, chápu, že chceme mít každá nějakou pěknou fotku z pěknýho místa, z  výletu či akce, ale proboha, stačí snad jedna! I já jsem si řekla, že jak se nerada fotím, tak chci mít z výletu jednu přijatelnou fotku, protože čím se jako budu kochat ve stáří? :-) Ale ty záchvaty, co probíhají mnohdy na sítích, to je krutý! Jednu zleva, druhou zprava, pro jistotu ještě tak ze tři k tomu. Dámy, ruku na srdce, máte tohle zapotřebí? Nemají tyhle orgie naopak opačný efekt? No já nevím, ale jak to tak sleduju, bejt chlapem, tak v některých případech raději zdrhám.  To je ale jen můj osobní úhel pohledu a možná dělám úplně stejný hovadiny, protože mám třeba úchylku na nohy a kafe, který dost často fotím na instagram. Možná i četnost mých myself fotek není zase tak zanedbatelná poslední dobou, ale dám jednu, ne pět. Potřebuju se touto cestou přehoupnout někam jinam, ale to už jsem psala minule. A tady je zřejmě i kámen úrazu, dokud se nepřijmu a nezpracuju si téma ženy, nemůžu je ani fotit. V posledních příspěvcích typu "vostrá jako šmirgl" si nelze nevšimnout, že s tímto tématem bojuju. Resp. už nebojuju, snažím se to vybalancovat, tak snad mi letošní rok Venuše bude přát a někam se posunu. A s tím souvisí i to focení lidí. Nejen žen, který mně opravdu chybí, ale i svateb, který mně naopak nechybí vůbec. Jednak jsou to víkendy, který chci trávit jinak a za další, nechť se nikdo neurazí, protože je to můj osobní problém, já se s tím svatebním cirkusem prostě moc nedokážu ztotožnit. Řekla bych mnoho povyku pro nic? Taková hra na něco, ale prostě to musíme udělat, protože se to tak dělá. Jenže já nejsem leklá ryba.





Svoji druhou svatbu, ale vlastně i tu první, jsem pojala naprosto free. Neměla jsem žádnou vizážistku ani kadeřnici, prostě jsem ráno vstala, dala si panáka na kuráž, namalovala jsem se a učesala úplně normálně, bo žádný klamání spotřebitele :-)  Je fakt, že mně asi chybí uvnitř trochu ta princezna, ale já nelpím na věcech, které mně osobně přijdou nedůležité, jen proto, že se to tak dělá. Rebela uvnitř jsem zamaskovala do bílých šatů nad kolena a mám pouze několik fotek pořízených vlastně za pochodu. Fotografa jsem samozřejmě měla, pač fotky miluju, ale nepotřebovala jsem fotit tisíc nesmyslů kolem, chtěla jsem si to hlavně užít, protože i fotky můžou časem vyblednout, ale vzpomínka zůstane. Pokud vám ji teda nesebere pan Alzheimer. Rozumíte mi trošku? Prostě pro mě je to zbytečnej humbuk, mám to zkrátka nastavený jinak. A z pohledu fotografa ... svatby jsou obrovská zodpovědnost, jenže mnohdy je to zodpovědnost za pouhou iluzi. A za iluze já zodpovídat nechci. Stejně tak ty ženy. Chybí mi, ale ještě se k tomu vrátit nemůžu, pač ještě nejsem hotová uvnitř já. Chápete? Nechci fotit umělé výplody něčí fantazie. Nemám ráda ty stylizace do něčeho, mám ráda syrovost, přirozenost, tak jak to píšu tady. Nechci vytvářt iluze. Chci fotit ženy, které se umí přijmout takové, jaké ve skutečnosti opravdu jsou.  Možná jsem na půl cesty, možná kousek dál. Až tam dojdu, tak se uvidí. Zatím to mám takto a proto nemůžu fotit ani ženy, ani svatby. Ale k ženám se doufám vrátím, jen jinak, než jsem byla zvyklá. Protože za objektivem bude stát taky jiná žena. Dneska se mnou sice zacloumaly puntíkované šaty s krajkou, ale to ještě nic neznamená.  Tak snad jsem to vysvětlila srozumitelně a rozhodně jsem se tímto příspěvkem nechtěla nikoho dotknout. Je to ve mě. Pracuju na tom. Nechci být pořád jen vostrá jako šmirgl, ale někdy ta květina nemá holt příležitost vykvést tak, jak by si sama přála, protože vyrůstá na tvrdé, kamenité půdě.

Na zdraví všech princezen!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

neděle 3. června 2018

365 - 22. týden

Různorodý týden, různorodé pocity. Bylo to strašně rychlý, bylo toho strašně moc. Jsem už ale na tu houpačku asi zvyklá. O víkendu vejlet a oslava jedenáctých narozenin. I když mám ráda, když věci mají spád, někdy mám pocit, že se řítím naprosto nekotrolovaně. Mějte fajn nadcházející týden.


148/365 ... 28.05.2018


V pondělí bylo takový horko, že už protestovala i moje myš u počítače. Tak jsem si říkala, že se aspoň já něčím osvěžím. No jo, jenže průšvih, nemám tu správnou skleničku na prosecco. Takže se omlouvám všem znalcům, že to piju tak trochu jako barbar.


149/365 ... 29.05.2018 


Proč drak nechtěl sežrat princezny ... Divadlo Kolárka.


150/365 ... 30.05.2018


Prvních stopadesát, dobrej pocit. I když dneska ty výhledy za moc nestály ...


151/365 ... 31.05.2018

Ve čtvrtek jsem toho stihla hodně! Dokonce i to koupání na přehradě ...


152/365 ... 01.06.2018


Manžel ... to je ta cizí lidská bytost, co bydlí u mě doma (občas).


153/365 ... 02.06.2018


Vernisáž Milana Knížáka, 30 portrétů. Galerie Blansko.
A neodpustím si jeden dovětek a vůbec to není myšleno na tyto dvě dámy na fotce, ale obecně ... Prosím vás, já chápu, že je venku horko, ale outdoorové sandály či rejoice kalhoty nepatří do galerie ani do divadla! Proboha!


154/365 ...  03.06.2018


Jedenáct svíček sfoukl ...



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

sobota 2. června 2018

Rosa Coeli

Začíná moje milované období. Období trajdání. Miluju to a je to jeden z důvodů, proč nepotřebuju a nechci barák. Furt se nás někdo ptá ... a vy nebudete stavět? Ne, nebudeme! Raději budu cestovat a kupovat krásný obrazy, než sedět doma na zadku a opíkat špekáčky u baráku. No dobře, nebo grilovat. Holt každej to máme jinak. Nevím, co bych v tom baráku dělala, když jsme pořád někde. Dneska jsme měli krásnej kultuní den.  Bylo teda horko k zalknutí, ale místo válení se u vody jsme vyrazili za kulturou. Sice v rodinném oslabení, protože jak je u nás zvykem, sport se stále snaží být v přesile, ale já se nevzdám! Takže jen s Vítkem a v doplněném počtu o naše kámoše, jsme se vydali na další moje oblíbené místo. Magický klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích, resp. to, co z něj zbylo. Fakt úchvatný klášter, který musíte vidět! Já už tu o něm psala pár let nazpět, ale jsou místa, kam se ráda vracím a navíc už si můžete dát prohlídku i s průvodcem a dozvědět se tak něco z historie. Zvládnou to i děcka, úplně v klidu. A trocha novejch informací jim nemůže být na škodu, pač ta škola je fakt všechno nenaučí a obecnej přehled je třeba! No a protože je to nedalo Blanska, cca hodinku jízdy autem, zvládli jsme odpoledne ještě vernisáž v Galerii města Blanska. Milan Knížák a jeho 30 portrétů. Výborný, doporučuju! Výstava trvá tuším do konce června. 






 Na těch fotkách to bohužel nevystihnu, ale genius loci tam tryská ze všech koutů, fakt!



V minulým životě byl asi holub. Jak jsou někde holubi, pořád je pronásleduje a když je nemůže pronásledovat, aspoň sbírá peří.








 Už nevím, ve kterým příspěvku nebo kde jsem to psala, ale psala jsem, že chci mít z každýho pěknýho místa či výletu jednu fotku. Jednu použitelnou. Prý už mám ty pózy nacvičený. Ale ne, nemám. Jen nemám ráda fotky typu sýr a sem se mi koukej. A taky bych prosila fotku nezvětšovat. Mám tam všechno dámy, co některé z vás jistě hledají. Křečové žíly, jizvy, metličkové žilky, celulitidu i podkožní tuk navíc. Takže můžete být klidné. Jen se potřebuju touto cestou přehoupnout někam jinam. Přestat se odmítat a přijmout tu ženu takovou, jaká je. A dokud to nepřijmu a nezpracuju, nemůžu fotit ženy. O tom chystám další příspěvek bez servítek, protože jsem nedávno slíbila, že vysvětlím, proč teď nefotím svatby a lidi.



Rozkošný, magický, nesdělitený. Prostě Rosa Coeli. Zajeďte si na výlet!


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.