úterý 25. července 2017

Umělecký kovář Radomír Bárta

Musím se s vámi podělit o jeden velmi příjemný zážitek. Občas napíši na blogu o někom, koho považuji za zajímavého nebo mě nějakým způsobem motivuje a inspiruje. I když pana Radomíra Bártu jsem až do dnešního dne osobně neznala, dneska můžu s jistotou říct, že je dalším impulzem v mém životě. Měla jsem tu čest navštívit ho osobně v jeho bezmála tři sta let starém žondru v Sebranicích. Odkaz na žondr si určitě rozklidněte, je to velmi zajímavá a ojedinělá stavba! Už jako dítě jsem toužila nahlédnou dovnitř a dneska se mi to splnilo. Foťák jsem samozřejmě měla s sebou a tak doufám, že za laskavého souhlasu pana Radomíra se mi alespoň částečně podaří přenést kousek té úžasné atmosféry a jiného světa i vám. 




Moc děkuji za laskavý souhlas s publikováním fotografií. Snažila jsem se o citlivý výběr s respektováním soukromí. Za zprostředkování rovněž děkuji designérce a mojí kamarádce Lejce Fouskové. Pan Bárta nám ukázal nejen svoji tvorbu, která mimochodem není jen tak obyčejné umělecké kovářství, pod kterým si třeba můžete představit bránu nebo zábradlí, ale je originální a výtvarně pojatá. Jeho plastiky mě rozhodně nenechaly chladnou. Nevím, jestli mě víc dostal žondr nebo právě jeho tvorba, potažmo zcela odlišný svět, ve kterém pan Bárta žije a kam jsem se mohla alespoň na chvíli "uchýlit" z běžné reality. Díky za ten únik, zanechal ve mě hlubokou stopu a já doufám, že jsem v Sebranicích nebyla naposledy. 









 Vonělo to tu ohněm a železem a obrovskou mužskou sílou, která dokáže z tak drsného materiálu, který kombinuje například se sklem nebo kameny, vytvářet něco tak křehkého jako jsou květiny!









Jeho dvorek prostě kvete a rostou tam stromy. Ocelové, rozumějte! Nezapře ani lásku ke kamenům a sklu, které si rovněž sám opracovává. 







Tahle kombinace je pro mě úplně nejvíc. Nad velikostí některých plastik se tají dech. Vznikají podle malých modelů, které potom mistr zpracuje v požadovaném měřítku a mnohdy "slepí" z mnoha dílů. Jeho tvorba se prodává po celém světe a přitom je to člověk velmi skromný a pokorný. Pokora je také znát ve zpracování, přestože je ocel tak syrová, působí neskutečně jemně. A samozřejmě, že nás vzal i k sobě domů. Žondr je památkově chráněný a probíhá jeho rekostrukce a pan majitel s ním má velké plány.




 


 
 



Tak to je ona, nezvyklá stavba na dřevěných trámech, které si musí všimnout každý, kdo projíždí kolem. Pravda, ještě velký kus práce ho čeká, ale rozhodně to bude stát za to. Ta představa, že je objekt tři sta let starý a jeho historie sahá až do středověku, ta nemůže nechat v klidu snad nikoho. Jen houšť takových nadšenců! A jestli jste i vy příznivci tohoto řemesla a umění, neváhejte kouknout přímo na stránky pana mistra. Pracuje i na zakázku a už samotná návštěva tohoto místa je opravdovým zážitkem!


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

neděle 23. července 2017

Lisabon

Chuť psát sice je, ale času bohužel nepřibylo. Vítám vás při neděli! Konečně se mi podařilo zpracovat něco málo fotek, ale znáte to ... kluci mají prázdniny, venku horko, do toho nějaký ten výlet za kulturou a koupáním, pracovní povinnosti, prostě léto! Materiálu mám ovšem dost, tak jdeme na to. Letos jsem pořídila i spoustu polaroidových fotek do cestovatelského deníku, tak jsem si myslela, že to nebudu s ostatními fotkami přehánět, ale jestli se mi to podaří, nevím. Jedna z té nejzajímavější části dovolené pro mě byla jednoznačně města, která jsme navštívili. Žádné hotelové komplexy, bydleli jsme v pronajatých bytech. Už to tak děláme několik let a vyhovuje nám to. Mám pocit, že jsme tak blíže místním a méně izolovaní. Někdy jsme bydleli dál od centra, někdy přímo v centru, ale musím říct, že jsme měli opravdu štěstí na vkusné a hlavně čisté bydlení. Vždy jsme měli zvlášť ložnici a pokoj pro kluky a i když to byly byty povětšinou menší, byly útulné. První tři a poslední dvě noci jsme strávili v Lisabonu. Město, která vás okamžitě dostane. Možná není vizuálně tak přitažlivé a malebné jako třeba Porto nebo Coimra, ale já ty pulzující metropole prostě miluju. Tentokrát to ale nebylo vůbec jen o památkách, jak bývá mým dobrým zvykem, ale spíš o tom nasávat atmosféru, bavit se s místními, chodit na kávu, která je mimochodem v Portugalsku skoro všude velmi dobrá a stojí kolem 65 centů. Prostě nasávat každým milimetrem těla atmosféru, kterou vám město nabízí. I když jste spoustu fotek viděli už na instragramu, musím vám Lisabon ukázat i takto. Bydleli jsme vždy v centru, pokaždé ale v jiné části. Snídaně jsme si nedělali, ale chodili jsme do lokálních kaváren, většinou tam, kde sedělo a kávu popíjelo nejvíce místních. Pasteis de Nata se staly okamžitě závislostí. A líný jižanský život taktéž. Portugalec, když jde někam pozdě, tak si dá ještě cestou kávu a žádný stres. Tohle bych se chtěla naučit, protože já všude chodím zbytečně brzy. Tak pojďte ochutnat Lisabon. Je multikulturní, pestrobarevný, plný chutí a vůní.






To, že jsem psala, že naše letošní putování nebylo jen o památkách neznamená, že jsme žádnou nenavštívili. Třeba Pantheon či Kostel svaté Engrácie je dechberoucí, stejně jako lisabonská katedrála, nedaleko které jsme bydleli poslední dvě noci v Lisabonu.
 




Nejkrásnější výhledy na Lisabon jsou prý z lisabonského hradu (São Jorge Castle). Musím to potvrdit. Vyplatí se koupit si vstupenku a prolézt si ho ze všech stran. Ani ne tak kvůli hradu, ale právě kvůli těm výhledům jsem tam chtěla jít. Při návštěvě Lisabonu doporučuji nevynechat.
 









Úžasná jsou ale i ta ne turistická místa a kouty, všude visí z oken prádlo, který dotváří kolorit města, stejně jako azulejos. Pro milovníky kachliček je to kachličkové nebe. Nejdříve jsem si myslela, že účel azulejos je čistě dekorativní, ale není. Vyčetla jsem, že měl chránit domy před velkým horkem. Čili obyčejná izolace.




Nádherný byl taky Vítězný oblouk, který mám poprvé otevřel cestu k vysněnému oceánu. Ten je tady dost studený, místní taxikářka říkala, že má tak 16-17 stupňů. No vlastně ani v Algarve nebyl o moc teplejší. Pouhých 19 stupňů!



Courání městem, ochutnávání portského vína, které se stalo nedílnou součástí mých dnů v Portugalsku a všemožné dobroty. To byl Lisabon. Jídlo jsem fakt už nefotila, protože obvykle jsem alespoň na večeři šla ráda bez zátěže na zádech, protože jsem s sebou denně vláčela dva foťáky nemalé hmotnosti. A navíc, fakt je to trapný pořád všude fotit jídlo. Takže to pouze z mobilu na IG. Ale úlně to nejlepší, co jsem v Lisabonu jedla, byly mořské plody v jedné pouliční lokální hospodě, kde paní majiteka (usměvavá černoška), připravovala na grilu to, co jsme si vybrali. Losos, olihně, nejlepší chobotnicový salát na světě a samozřejmě Bacalhau. Tu tedy mají řádně nasolenou. Vše luxusní, přímo z ohně za velmi přijatelný peníz, narozdíl od turistických restaurací.






Ne, neloupala jsem azulejos z oprýskaných domů, ale poslušně jako spořádaný turista, jsem nakupovala suvenýry ve všude přítomných shopech s kachličkama. Tady by se vybíralo na koupelnu jedna radost!




Překrásná architektura, ze které mě bolí za krkem ještě teď. Pořád s hlavou zakloněnou, abych si navždy tyhle obrázky uložila do paměti. O ty mě může připravit snad jen pan Alzheimer. Dalším místem, které musíte v Lisabonu určitě navštívit, je Oceanáruim. Fascinující svět barev a tvarů pod vodou. Fotek mám tisíce, tak aspoň pár. 







Určitě si udělejte čas a vyhraďte si pár hodin na návštěvu. My si to nechali až na úplný konec naší expedice. Stálo to za to. 


A jestli máte rádi tento druh street artu, budete v Lisabonu mile překvapeni. A nejen v Lisabonu. Vlastně jsem je obdivovala všude, pár jich najdete opět na IG, pač nejsem chobotnice a nestíhala jsem ani všechno fotit. Tak to byl Lisabon. Stejně jako mě loni uchvátila Barcelona, tak letos Lisabon a pevně doufám, že jsem tu nebyla naposledy. Příště vás vezmu do města králů - Sintry.


Přeji krásný nedělní podvečer!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.