čtvrtek 7. prosince 2017

Lublaň

Krátce předtím, než jsme odcestovali do Portugalska, navštívili jsme ještě Slovinsko. S téměř půlročním zpožděním se tedy dostávám k tomu, abych zpracovala alespoň pár fotek. Nepůjde to po sobě ale chronologicky. Začnu tím, co mám nejraději a co je mému srdci nejblíže. Jsem prostě štatlař a je mi v tom dobře. Mám sice ráda hory a přírodu, ale momentálně to mám takto a nechci to kvůli nikomu a ničemu měnit. Možná, že mě to jednou přejde, možná ne. Miluju prostě města, kavárny, metropole, kde to žije. Potom ale potřebuji tu svoji ulitu, kam si zase zalezu pro kousek toho klidu, to jo. Ve Slovinsku jsme bydleli v horách, na krásné chalupě vysoko v kopcích. Přesto jsem toužila navštívit Lublaň a tak jsme jednoho dne vyrazili na celodenní výlet. Na prohlídku města nepotřebujete mnoho času, je to město malé, ale malebné, s kouzelnou atmosférou, na které má velký podíl slovinský architekt Josip Plečnik.  Tak pojďte nakouknout, Lublaň za to určitě stojí!






Hauptmanův dům z roku 1873, který jako jeden z mála přečkal zemětřesení. 





Na prohlídku města jsem byla samozřejmě řádně připravena. Nakonec jsem ale původně 28 bodový seznam toho, co chci vidět, seškrtala, protože bylo velmi horké počasí a Vítek zatoužil po výletu lodí, což se nakonec ukázalo jako výborný nápad. Na lodi příjemně foukalo a viděli jsme město z jiného úhlu. Jako bonus jsme se opalovali a nemuseli v tom horku tolik chodit. Seznam mám samozřejmě schovaný, stejně jako pohlednice, vstupenky, účtenky a všechny jiné drobnosti, které mají svoje místo v cestovatelském deníku. Ráda se k tomu vracím, pročítám si zápisky a koukám na fotky z polaroidu. 




Slavné Trojmostí od Plečnika. Nádherná záležitost a hlavní symbol Lublaně. Jde o trojici mostů přes řeku Ljublanici a řekla bych, že právě z vody vyniká mnohem více než z náměstí. 





Po osvěžující plavbě jsme se vydali na prohlídku města. Všechno je od sebe kousek, nic není daleko, takže se to dá projít v relativně krátkém čase. Z lodi jsme zamířili na hrad.






Z hradu jsou krásné výhledy na město, hlavně potom na Nebotičnik, místní mrakodrap, na který jsem se těšila nejvíc, protože co je víc, než úžasný výhled na město s šálkem kávy v ruce? :-) Dovnitř hradu jsme nešli. Ty tam jsou časy, kdy jsem musela podle průvodce prolézt všechny významný baráky ve městě, navštívit všechna muzea a výstavy. Stále jsem lovec, ale teď už spíše zážitků. Ráda courám městem jen tak. 





Cestou z hradu jsme se zastavili u Kašny tří kraňských řek, protože je překrásná. Zářila a lákala už z dálky. Život jí vdechl slovinský sochař Francesco Robba a jak sami vidíte, je to čistý baroko. Hoši se tu řádně vymáchali, někteří víc, než byli schopni psychicky zvládnout a tak jsme za hurónského řevu pokračovali dál městem. Ze Slovinska mám asi tak tři fotky. Tohle je jedna z nich. No co už, zvykla jsem si, protože to, co u nás jeden miluje, druhý nesnáší. 





Náměstí bylo zavlažované, takže kdo chtěl, mohl se tu příjemně osvěžit. V Lublani je velká spousta cyklistů. Kola jsou všude. Ovšem my, kavárenští povaleči, dáváme přednost plíživé chůzi a kochání se výhledy na krásy města, neustále ve střehu, jestli náhodou nepotkáme nějakou zajímavou kavárnu. 





Poslední zastávkou ve městě byl Nebotičnik - mrakodrap z roku 1933. Nahoru nemusíte pěšky, dostanete se tam pohodlně výtahem a nahoře vás přivítá nádherný výhled na město a hrad.  Kavárna nechybí, takže se tu můžete kochat do nekonečna. Tady taky vznikly hned dva motivy mých diářů. Schodiště uvnitř mrakodrapu a dlažba pod ním. A zde prohlídka města končí. Příště už budou jen zelené kopce a hory. 

Fajn den!


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

úterý 5. prosince 2017

Algarve - poslední část Portugalska

Tak sláva! Po téměř pěti měsících jsem konečně dodělala fotky z Portugalska. Limit jsem samozřejmě nedodržela, ale už se těším na výběr k tisku a nové album z letošních cest. Ještě mi teda chybí zpracovat Slovinsko, ale to do Vánoc dám. Posledním místem pobytu bylo samozřejmě Algarve. Nejkrásnější pláže Evropy, rozpálený písek, skály všude kolem, sluníčko ... Bože, jak mi to chybí! Na pobřeží jsme strávili týden. Byl to úžasný závěr naší expedice, taková třešínka na dortu. Měli jsme v Lagosu pronajatý domek skoro u pláže, ovšem nutno podotknout, že ty ceny jsou tady několinásobně vyšší a kvalita ubytování naopak nižší. i když jsme se každý den koupali na jiné pláži, nemám odevšad fotky, protože vláčet s sebou zrcadlovku se mi každý den nechtělo. Nejvyšší čas pořídit nějaký fešný kompakt. Vlastně už mám vybraný, ale nevím nevím, jestli jsem byla dostatečně hodná. 













Myslím, že vypisovat názvy pláží je zbytečné, člověk by je měl navštívit všechny, jsou opravdu překrásné! Některé jsou přeplněné, protože jsou to jen malé plážičky zakousnuté do skal, ale i tak to stojí za to. Jiné, jako třeba v Portimau (první dvě fotky), jsou dlouhatánské a lidí je tu méně.  Na některé se suchou nohou nedostanete nebo jen obtížně a tak je dobré si pronajmout člun a nechat se provést grottami, do kterých byste se normálně nepodívali. Stojí to za to!








Projeli jsme kus pobřeží a nechali se pohoupat na vlnách a že to na otevřeném moři fakt hodně houpalo! Koupání v zátoce, kam se nedá dostat jinak než z lodi. Vyfoť mě, jak skáču šipku! Tak jo :-)



Selfíčka moc nefotím, ale tohle se prostě nabízelo a nedalo odmítnout. Tváře větrem ošlehané, princ to není, jasný pane! A tady naše portugalská expedice končí. Strašně mi chybí oceán, písek a taky to úžasný jídlo, kterýho se člověk mohl přejíst a nepřibral. No jo, nemůže být každý den posvícení, tak hurá do života!


Krásné a hlavně klidné předvánoční dny. PS: nehroťte to, já taky nebudu!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

neděle 26. listopadu 2017

Serra Da Estrela

Další krátké pokračování Portugalska 2017. Opět v horách, tentokrát jen malý kousek pod nejvyšších vrcholem pohoří Serra Da Estrela - Torre - 1993 mnm. Na vrchol se dá velmi pohodlně vyjet autem, protože tady horská turistika moc nekvete. Nicméně ono to není až tak úplně špatné, protože to počasí v horách se velmi rychle měnilo a na nejvyšším vrcholu bylo opravdu hnusně. Silný vítr, mlha a 10 stupňů nás přinutilo se vrátit do nižších poloh.






Cestou nahoru se dá všude zastavit a kochat se nekonečnými výhledy. Kamenný památník v horách, uměle vytvořené přehrady a pěkná odpočívadla. 





Torre 1993 mnm a nic tam. Placatej vrchol a větrná hůrka. Počasí 6.7.2017 tam bylo opravdu chladné, pouhých 10 stupňů. Jediné místo v Portugalsku, kde sněží. Takže hurá dolů.





Během malé chvíle jsme zažili větrno, mlhavo i slunečno a ve stejný den i koupání v horském jezírku. Teplota v rozmezí 10 - 17 stupňů byla na červenec nic moc, ale to jsou prostě vysoké hory. Už za pár dnů jsme si to vynahradili na nejkrásnějším evropském pobřeží Algarve.



Z tohoto výstupu a následného sestupu mi je zle ještě teď. Vodopád Poco Do Inferno, kam jsme vyrazili z malého městečka Manteiga. I když to tak nevypadá, byla to pořádná rokle. Nejdřív se vydrápat nahoru, přežít závrať a potom zase zpět, byl výkon hodný odměny. Fakt jako terén koza. Někdy to mám s tou mojí smečkou vážně těžký, navíc je to pořádná přesilovka a tak jsem si řekla, že tyhle výpravy už zkrátka podnikat nebudu. Není třeba se stále k něčemu hecovat. Příště počkám dole. 



Koupat se v horských jezírkách může být sice velkým lákadlem, pokud ovšem za pár dnů nelehnete s angínou. Ale tatínci ví vždycky všechno nejlíp.




Výhled od hotelu. Počasí slibovalo krásný den, což ale nemusí být pravda na dlouho. Ke slovu přišly i pláštěnky těsně před cílem. Tím byla tentokrát Ďáblova ústa - Covao Dos Conchos. Cesta tam vedla krásnou krajinou a díky střídajícímu se počasí a mrakům, jsem si někdy připadala jako v měsíční krajině. 







Krása střídá nádheru. Tady ještě sluníčko.







Nad Ďáblovými ústy. Bylo jasné, že nás cestou dolů nejspíš chytne déšť, přesto jsme se rozhodli pokračovat. A taky že jo. Než jsme slezli dolů, museli jsme vytahovat pláštěnky. Dole ale přestalo na chvíli pršet a tak jsme si mohli vychutnat krásná Ďáblova ústa a široko daleko nikde nikdo. V Portugalsku je horská turistika teprve v plenkách. 



Covao Dos Conchos. Místo, které určitě stojí za návštěvu. Tohle byla poslední horská výprava a příště už pobřeží Algarve, Atlantik, sluníčko a koupání.



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.