sobota 18. února 2017

Bývalá věznice v Brně

Poslední dobou nejsem na blogu příliš sdílná a nemám potřebu všechno hlásat do světa. Ale jsou věci, které podle mě za zmínku určitě stojí a přijdou mi jako zajímavý tip. Takovým je i bývalá káznice na Cejlu v Brně. Od prosince loňského roku ji město Brno pravidelně zpřístupňuje veřejnosti, vždy jeden den v měsíci. A tak jsem tam konečně vyrazila. Tahle opuštěná místa s pohnutou minulostí mě odjakživa přitahují jako magnet. Vlastně je to takový legální urbex. Na ten nelegální už nechodím. Je to velmi zvláštní pocit představit si, co se tu kdysi dělo, i když to nemusí být představy vždycky příjemné. Já jsem vlastně na Cejlu nějakou dobu bydlela. Právě zde začala moje další životní etapa a proto mám na tuto brněnskou část moc pěkné vzpomínky. Kolem věznice jsem denně chodila a už tenkrát mě ta budova čímsi přitahovala, aniž bych věděla, že se jedná o bývalou věznici. Komplex budov z ulic Soudní, Bratislavská a Cejl je opravdu veliký. Základní kámen byl položen již v 18. století a původně tu byl sirotčinec. Poté budova sloužila jako věznice a to až ro roku 1955, kdy byla postavena stávající věznice v Bohunicích. Máte-li chuť, pojďte nakouknout.




 





Komplex má celkem tři vnitřní dvory, přičemž ten do ulice Bratislavská, odkud prohlídka začíná, je nemladší. Pokud jsem dobře poslouchala výklad, budova je z roku 1921 a sloužila jako administrativní část. Další dva dvory byly rozděleny pro ženy a muže zvlášť. 








My se dostali pouze na ten mužský dvůr. Na ženský jsme mohli jen nakouknout škvírou ve vratech z průchozí chodby, která vedla od cely smrti. Je to taky jediná cela, která je zpřístupněná, ostatní jsou v prvním patře, kam se prý z důvodů špatného technického stavu nedá jít. Krovy jsou původní z 18. století! No každopádně jsem to zkoušela naprůvodce, protože jak se říká líná huba holý neštěstí, ale říkal, že i kdyby chtěl, nemá klíče. Tak snad někdy příště se i tam podívám. Zajímavou částí je ale vězeňská kaple. Ta svědčí o tom, že celá veznice opravdu žila svým vlastním životem.








 Co mě na ní nejvíce zaujalo, je samozřejmě podlaha. Já na tu dlažbu mám prostě nevysvětlitelnou úchylku a nutno podotknout, že tahle je opravdu skvostná a pevně doufám, že když v roce 2016 bylo zahájeno řízení o zpamátnění budovy, protože má velký historický význam, bude i záchrana celého objektu k těmto původním prvkům ohleduplná a šetrná. Objekt má být sanován a již teď v některých částech jako např. robotárna proběhla nějaká záchranná opatření. Má zde být realizován projekt Kreativního centra. 





Cely smrti byly dvě malinké místnosti, kam vodili vězně, kteří už to měli spočítáno. Ta energie tam byla tak těžká, že se tam nedalo ani pořádně nadechnout.



 


 Prostory robotárny, kde dřívě vězni museli pracovat, jsou dnes částečně zrekonstruovány a slouží jako výstavní prostory. Malinko mě zklamalo to, že jsme nemohli projít i ty ostatní cely v patře a další části budovy, ale třeba až dojde k daším opatřením, budou i tato místa přístupná. Rozhodně ta návštěva stojí za to amůžu ji doporučit.

Krásný zbytek víkendu!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

pátek 17. února 2017

Doskladněno!

V úterý dorazila z tiskárny další várka voňavých cestovatelských deníků. Všechny jsou tudíž ihned k odeslání. Najdete je v eshopu na Fleru i na Artbe, ale objednat si je můžete i přímou cestou. Stačí si o ně napsat do mailu. Nejsou limitované, budou po celý letošní rok, ale jelikož není možné vyrábět je po jednotlivých kusech, může se stát, že některý z motivů nějakou chvíli nebude. Proto máte-li na něj zálusk, neváhejte! Více info se dočtete tady nebo u popisu zboží v eshopu. Nevím jak Vy, ale já už se nemůžu dočkat, až do něj v polovině června začnu psát!






Prima víkend!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

úterý 7. února 2017

Terapie na pokračování

Jediné 2,5 hodiny času, který si ukradu jen sama pro sebe. Jednou týdně. Ovšem jsou to 2,5 hodiny k nezaplacení. Totální detox. A vlastně mi ani tak nejde o výsledek, i když ten je samozřejmě jako bonus navíc. I kdybych v lekcích keramiky nic nevytvořila a dílo se nakonec stalo cílem desktrukce, vůbec by mi to nevadilo. Ten proces je osvobozující. Aspoň na chvíli. Určitě to není jen o hlíně samotné, ale taky o lektorovi. Jana je pro mě tím nejlepším, co mě v hodinách keramiky mohlo potkat. 


 


Dílem mojí druhé lekce byla tato malá vázička na ikebanu. Původně to mělo být úplně něco jiného, ale dopadlo to takto. Je to malé, je to nedokonalé, ale je to moje. Válečková technika, které jsme se věnovaly třetí a čtvrtou lekci, byla už poněkud složitější a zase vzniklo něco úplně jiného, než jsem původně zamýšlela. Tentokrát ovšem mnohem větších rozměrů.



 

Meziprodukt. Syrový, nedotažený. Trochu výzva, jestli to dokončit nebo zničit. Ale jak už jsem psala, Jana je úžasná lektorka, takže to nakonec neskončilo na podlaze, ale je to další objekt třeba na větvičku nebo zkrátka jen tak bez ničeho. Ona ta práce s hlínou překvapivě není tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dokonce přes přípravu, kterou si občas udělám, je výsledek odlišný, i když pravda, společné rysy to malinko má.






Takový trochu protiklad k té první vázičce, že? I když to není příliš znát, půdorys je trojúhelníkový a dalo mi to docela zabrat. Jestli přežije výpal a nepraskne, bude to zázrak. Trochu doufám, že se zázrak stane, když už jsem do toho vložila tolik energie. Příští lekce glazování a výpal všech věcí, které jsme doposud vytvořily. Těším se na finále, jak se to všechno promění, i když přiznávám, že tento syrový stav je pro mě nejvíc.




Škoda jen, že tyto lekce nemají dlouhodobější efekt. Tvoření zdar a více fotek z karemičení můžete vidět  tady.




Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

pátek 3. února 2017

Ladovská zima

Takovou nepamatuju už několik let nazpět. Ne že bych teda byla nějakým zásadním vyznavačem zimy. Ve městě ji moc nemusím a na hory se člověk nedostane zase tak často jak by chtěl. Dneska máme ve městě už jen špinavou břečku, ale ve středu jsem fotila tuhle nefalšovanou zimu pro obec Habrůvka.  Jo, už je to asi taková vzácnost, že si to obce nechávají fotit. A já se jim ani nedivím, bylo to opravdu jako v pohádce. Když tedy pominu ten adrenalin na silnici a potom ty mokrý nohavice. Ani sněhule do půlky lýtek nepomohly. Ale kouká se na to pěkně, to zase jo. Každopádně myslím, že letos stačilo. Těším se na léto!





 









Přeju krásný a pohodový víkend!




Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.