středa 25. července 2018

Srbsko - Stara Planina - Midžor

V srbských horách jsme strávili další dvě noci. Cílem byl nejvyšší vrchol Srbska, hora Midžor 2166 mnm v pohoří Stara Planina. Pro mě naprosto kouzelný hory, takový ty mechový, sametový jak říkám. Ráda bych zmínila, že v srbských horách jsme byli potřetí a nikdy se nám nepodařilo zdolat cíl cesty suchou nohou. Vždycky jsme se v půlce tripu vraceli nebo jsme prostě kvůli počasí nemohli dokončit. Takže jsem si letos říkala, že by bylo konečně fajn, kdyby pán hor dal a nechal nás dojít na vrchol. A taky že nechal. Ovšem ... nebylo to zadarmo! Počasí nám ze začátku přálo a i když byly mraky, sluníčko dost pálilo. O čemž svědčil můj vypálený popruh od foťáku na pravé straně krku a spálená obě dvě lýtka. Normálně se nohy opalují dost blbě, no dáte si takhle jednu dvoutisícovku a máte to v cajku :-) Tak se pojďte pokochat, pač já byla naprosto unešená!







Věřte mi, že se musím hodně krotit, abych tu nenasekala mraky fotek, protože krása střídala nádheru a hlavně nikde nikdo! Kousek nad tímto jezírkem jsme potkali dva srbské turisty, kteří se nás ptali, jestli jsme v dobré fyzické kondici, že výstup na Midžor je náročný a taky že přijde bouřka. S tím jsme jaksi počítali a vybaveni nepromokavým oblečením a pláštěnkami jsme doufali, že je nebudeme potřebovat.




Stoupání nebylo ani tak náročný jako spíš zdlouhavý a jen ta finální pasáž byla trochu prudší, takže přiznávám bez mučení, byla jsem v závěsu Grüna a ten mi lehce dopomohl vrcholu. Ale jako kardiak na to mám právo, protože nahoře už se mi blbě dejchá. Pomalu jsme se blížili do mraků, už jen ticho a respekt před tím majestátem. Pocit absolutní svobody a souznění se vším, pocit, že sem patřím a nejsem tady zbytečně. Něco podobnýho jsem nezažila velmi dlouho. Možná i proto to byl jednoznačně nejúžasnější zážitek z celýho Srbska i přesto, že nás ani ne v polovině zpáteční cesty zastihla fakt ukrutná bouřka i s kroupama, který dost bolely!






  

Nahoře nás už zahalila mlha, ale bylo nám dopřáno i fantastických výhledů a stádo divokých koní. Dole v mlze Bulharsko, kam následovala naše další cesta. A taky jsme v dálce zahlédli dva další turisty, takže v celých horách čtyři lidi a my.  No není to pecka? Říkala jsem, že je! Já jsem vždycky strašně dojatá, když něco takovýho prožiju. Jen jsem tam tak seděla, kochala se a cpala se chlebem s paštikou, pač to na takový tůře chutná nejvíc!  Jenže mraky se stahovaly a začaly být neúprosný. Museli jsme dolů. Mladší borci byli vysmátí, no já už tušila, že se nestihneme vrátit. Takže jsem rychle zabalila techniku do nepromokavýho oblečku a ke slovu přišly pršipláště. Následovalo takový malý velký peklíčko, pač na té planině jsme neměli jedinýho útočiště. Prostě nezbývalo než zakrýt hlavy, aby to tolik nebolelo, šlapat a doufat, že to do nás nepráskne a že bude brzy po všem. Asi po dvaceti minutách krupobití přešlo do deště a za třicet minut jsme se převlíkali do kraťasů. Prostě hory, každou chvíli jinak. Byla jsem strašně pyšná na kluky, jak výborně to zvládli a taky sama na sebe, pač obvykle v těchto situacích lítají všechna možná jména na účet mýho chlapa, ale tentokrát jsem svůj temperament udržela na uzdě, pač když jde do tuhýho, musíte držet spolu. A tady nejsou žádný sólovky možný. 




Po bouřce už bylo fajn. Takže zase platí ... zážitek nemusí být ani tak příjemný, hlavě, že je intenzivní!


A ještě něco málo obecně. Bydleli jsme v údolí pod Babiným Zubem (nevím, jestli to skloňuju správně, pač oni moc neskloňují), což je ta skála na poslední fotce, ale ne v tom bílým domku, ale ještě níž v údolí, ve vile Babin Zub. Hostitelé byli velmi přátelští a pohostinní. Lidi v horách jsou chudí. Všude spousta polorozpadlých domečků typických pro tuhle oblast, pasoucí se stáda ovcí a koz. I tahle rodina měla vlastní hospodářství a veškeré jídlo z vlastní produkce. Ráno nám připravovali luxusní snídaně, od domácích klobásek, přes sýrové pečivo, kozí sýr (nejedla jsem lepší), domácí jogurty s ovocem ze zahrady a domácí marmeládou. Porce takové, že se to nedalo ani sníst. Další den po výstupu byl relaxační. Stále jsem jela na vlně Midžoru a vstřebávala zážitek. Takže jsme se celé dopoledne váleli v lehátku na zahradě a četli a po obědě vyrazili směr Bulharsko. To jsem si vlastně tak trochu vymrčela já, protože už jsem tam byla podruhé, ale nikdy jsem nenavštívila hlavní město Sofii. A o tom bude další příspěvěk. 

Horám zdar!



Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

6 komentářů:

  1. Oh, to je nádhera, tam chci taky...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Můžu jen doporučit, i s konkrétním tipem na ubytování. A výhodou je, že v Srbsku turistika moc nekvete, takže fakt žádný davy lidí jako na našich horách.

      Smazat
  2. Úžasná příroda-taky bych fotila jak divá......♥♥♥ Hanka

    OdpovědětSmazat
  3. Milá Báro, dík za nádherné fotky a popis...tam bych taky ráda. Jen ten zážitek s bouřkou bych si nechala ujít, bojím se bouřek. Párkrát jsme zažili na Šumavě a stačilo. Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Bouřku v horách si člověk neplánuje :-) Taky bych to zvládla bez ní :-) Děkuju!

      Smazat