Sicílie 2019

Pojďme trochu cestovat nebo se z toho zblázním! Moc mi to chybí a malinko trpím, pač moje srdce prahne po cestě na jih. Není to proto, že bych nevydržela být sama se sebou a v klidu, ale já se tak holt narodila. Není to vada, ale vlastnost. Merkur ve Střelci prostě miluje cestování a i když je i u nás krásně, nebudu předstírat, že sedět doma za pecí a chodit za humna, mi dělá dobře. Sice jsem ještě nedokončila letní Itálii, ale já se k ní vrátím. Prostě jsem měla chuť udělat aspoň pár obrázků ze Sicílie, kde jsme byli loni v říjnu s mužem. Zamilovala jsem si ji, i když mnoho lidí o ní říká, že je taková zaostalá. To je možná to, co mi tolik imponuje. Tak pojďte cestovat aspoň prstem po mapě.

První naše zastávka bylo Palermo. A je to neskutečné město. Co vám budu povídat resp. psát, Palermo prostě musíte zažít na vlastní kůži.

Všechny ty vůně, rytmy, chutě, špínu a nádheru, které město nabízí. Památky, které mají to nejlepší dávno za sebou, chudobu a přesto luxus. Slaný vítr, který si pohrává s odpadky na pobřeží. To všechno je Palermo. Úžasný jídlo, trhy a noční ruch. Z Palerma jsme se přesunuli do Katánie, druhého největšího města Sicílie.

Katánie bylo spíše takové místo na přenocování, ze kterého jsme vyjížděli na výlety. Každopádně jsme si ho prošli, i když zrovna den, který jsme měli vyhrazený na jeho prohlídku, byl deštivý. Jen co jsem si vyfotila ty deštníky, začalo pršet. Strhla se slušná bouře, kterou jsem přečkali v jednom z kostelů. Město je to takové šedé. Co taky očekávat, když hlavní stavební materiál je sopečného původu, že jo? Přesto i tak musí člověk Katánii navštívit, pokud chce zažít Sicílii. Ale bohatě stačí jednou. Co je ale jiný kafe, je rozhodně Taormina, které je vzdálená jen pár kilometrů po pobřeží. 

Taormina nabízí vše. Úžasný jídlo, historii, výhledy, kopce, moře. I začátkem října tu bylo horko a vyšlápnout si na nejvyšší kopec nad městem byla docela fuška. Občas se mi zblázní chytrý hodinky a signalizují, že jsem právě před infarktem, což se mi stalo zrovna tady. Nebo že by nelhaly? Ovšem výšlap stál za to. Víte jak, pokud tam není vidina pořádnýho kopce, jehož zdolání si může chlap zaznamenat v patřičné aplikaci, není to nic pro něj. Někdy mám pocit, že ty lidi to dělaj jen proto, aby prostě měli záznam o výkonu. Mně jsou výkony úplně ukradený, já jedu na zážitky. A to jsem ještě netušila, jaká krása nás čeká následující den. Vydali jsme se na Etnu. Ale!

 

Na Etnu se můžete vydat po vlastní ose, ale pokud chcete jít opravdu až nahoru, musíte s průvodcem. Takže jsme si namysleli, že půjdeme tak vysoko, co nás to pustí, protože jsem odmítala s sebou vláčet zimní výstroj. Toho času nahoře už v noci mrzlo. Jenže to bych nesměla uklouznout na té škváře hned v prvním zákrutě. Byla jsem tak rozvrkočená těma nádhernýma barvama, že jsem se jen kochala a áchala, nedávala jsem si pozor kam šlapu a průser byl na světě. Kalhoty roztržený, koleno do krve rozedraný, pač ta škvára na pády není fakt nic moc, ještě když se vám to hezky zadře. To by se dalo pro další výstup ještě přežít, trocha krve nikoho nezabila, jenže já si lehce vymkla kotník, takže místo výstupu na vrchol jsem se tak akorát dobelhala dolů k autu. Ano, hádáte správně, po zbytek dne se mnou nikdo nebavil, protože záznam v aplikaci prostě chyběl a do dneška mi to nebylo odpuštěno. Naštěstí chuť po pomstě byla zažehnána díky další předem naplánované úchvatné (zdůrazňuji) přírodní scenérii - Scala dei Turchi nebo chcete-li Turecké schody.  Cestou tam jsme ale navštívili ještě pupek Sicílie, jak je přezdíváno nádhernému městečku Enna. 

Enna sice nebyla původně v plánu, ale když krása střídá nádheru, tak to prostě chcete zažít. A tohle se mi na tom cestování na vlastní pěst líbí, že si to prostě uděláte jak chcete. Na druhou stranu, co si nezařídíte, to nemáte a přiznám se, že to plánování je už místy unavující. Proto jsem se letos rozhodla, že začnu využívat služeb cestovních kanceláří. Ovšem jen co jsem si vybrala zájezd do Florencie letos v květnu a Arménii s Gruzií na podzim, zavřely nám hranice a šmitec. Ani nedýchám jak tohle všechno dopadne, protože ta hranice nesvobody je opravdu tenká a já cítím víc než kdy jindy tu křehkost demokracie. Uvidíme, jak to dopadne, každopádně až to bude možné, tak Gruzii a Arménii jedu s CK a sama. Nechám si jednou naservírovat všechno až pod nos, abych nemusela nic plánovat, zajišťovat a organizovat. Prostě si to užiju a věřte, že se na to neskutečně těším! Ennu jsme si jen tak prošli a vlatně nás zlákala její poloha ve výšce 968 metrů na úpatí pohoří Monti. Ty výhledy byly okouzlující! Sicílie nabízí úžasnou krajinu, obdělávanou zemědělci velmi pečlivě, na každém kousku vidíte políčka. V říjnu už byla sice většina zoraná, ale i tak to bylo velké pohlazení. A teď už ty schody! Bylo to úžasný! Koupání, relax, drinky, zlatá hodinka. 

 

Tyhle bílý útesy jsou vážně pecka! Jen tak tam pobýt a užít si je. Množství turistů bylo velmi přijatelné až nízké, takže to nemělo chybu. Scala dei Turchi je pouhých 20 minut jízdy od Agrigenta, kam směřovala naše cesta.

Cílem bylo překrásné Údolí chrámů - Valle Dei Templi. Bylo tu strašný horko, ale taky skoro žádní turisti a možnost občerstvení, kde se dalo ve stínu posedět, pojíst a udělat si krátký odpočinek. Je to poměrně velké území, takže pokud si to chcete opravdu užít, vyhraďte si na prohlídku půl dne a ideálně odpoledne. Teda až to zase bude možné a budeme smět svobodně cestovat. No a to už byla zpáteční cesta. Přes vnitrozemí jsme se vraceli do Palerma. Pastva nejen pro ovce a kozy, ale hlavně pro oči :-)

Ještě pře odletem zpět jsme zvládli prohlídku města Castellammare del Golfo. Sicílie se mi nenávratně zaryla do srdce a vím, že se tam vrátím, protože pořád tam na mě čeká spoustu krásných míst. Třeba Liparské ostrovy.  Cestování zdar a doufejme, že brzy. 

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.