úterý 15. května 2018

Já to prostě musím napsat ...

Dneska to bude bez obrázků, jen písmenka  a ilustrační foto :-) Už je to dávno, co jsem pravidelně psala, blogovala. Dneska je totiž každej blogger, fotograf a spisovatel a kdo ví, co ještě, tak proč ne já? Píšete mi, ptáte se, komentujete a mě to tuze moc těší, že mám kolem sebe spoustu vnímavých lidí. Nelze to ve fotkách nevidět, já vím. Jenže nemůžete fotit kytky, když máte v hlavě brouky, že jo? A já nemám problém to přiznat. Každej z nás je občas v prdeli. Jak řekl Charles Bukowski ..."Všichni bez ustání trpíme, včetně těch, kteří předstírají, že ne". Nepotřebuju nic přehrávat, nesnáším totiž falešné instantní úsměvy. Jo, nosím tričko lucky woman, bo je moje oblíbené :-) Víme? Ti vnímaví se ptají, ti s duší umělce chválí a ten můj stav hodnotí pozitivně, i když někdy je to vážně na hovno. Ale i tak, děkuju za všechny vaše reakce, jsou velmi potěšující. Jsou teda i tací, kteří by mě nejraději zavřeli někam do ústavu nebo přinejmenším narvali nějakými psychofarmaky. Děkuji nechci, tohle jsem teď já. Ber nebo nech být. Když koukám na fotky na blogu dva roky starý, měla jsem opravdový jiskry v očích. Ty stejný oči jsou teď možná zakalený, ale ono to není ničemu na škodu, protože co tě nezabije, to jak známo, tě posílí. Přestala jsem fotit svatby a lidi jak jistě víte, čímž jsem si pod sebou podřezala větev, protože jsem se připravila o velkou část zakázek, ale zase mám čas fotit to, co opravdu chci, včetně 365ky, která je občas náročná na disciplínu, ale je to vlastně takový můj způsob terapie. Tak to ještě chvíli vydržte. Kytky ze mě nikdy padat nebudou, ale ono se to časem poddá. Když se hrabete ve vlastním hnoji, abyste našli ten krásný diamant, holt to není grátis. A jednou se vrátím i k těm ženám, protože občas mi to chybí, ale jinak než jsem to fotila dřív. Nejdřív se musím vrátit sama k sobě a vzkřísit tu svoji skomírající vnitřní ženu, která je pořád utiskovaná vnitřním chlapem.  Všechno se vším souvisí, ale mám elastický srdce a pár věrných přátel, kteří ten můj kalich hořkosti a bolu usrkávají se mnou. Díky za to ♥ A jak mi napsala jedna fotografka a blogerka ... jen ji nechte, ať se bojí.




Chápete, že jo? Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle pustím ven, ale nakonec proč ne. Jsou to moje slova, za která se nestydím, taková mantra, kterou si čas od času přečtu, bo si zase píšu deník a doufám, že za rok za dva se tomu budu smát. Tak tady to máte. Amen.


Síla. 
Síla padnout na úplné dno, aby se mohla odrazit a stoupat. 
Bolest. 
Bolest, kterou musela projít cestou nahoru. Vyčerpaná a bolavá vlastními myšlenkami a postoji, vstane na hoře sebepoznání, na vrcholu transformace. 
Ano, je to ona.. 
Bohyně.

A bude nové kérka, juch :-) Poslední!


PS: omluvte případné chyby a překlepy, vím, že je dělám :-)


Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.

17 komentářů:

  1. Baru, díky , že jsi šla z vlastní kůží na trh !
    Dle fotek a tvého projevu na sociálních sítích je vidět, že prožíváš těžší životní období, ale zase kdo by to ve svém životě nezažil!
    Tohle je tvůj způsob , jak se s tím vším vyrovnat, takže piš, foť, my to s tebou dáme!
    Drž se a kdyby něco email na mě najdeš !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zažíváme ho všichni, jinak by z nás byly lemry líný, který zahnívají na místě :-) Díky!

      Vymazat
  2. Myslím že chápu a jsem za to ráda, že existují i lidé, kteří nemají potřebu natírat svůj život na falešné barvy. Přeji inspirativní, i když někdy bolestou, cestu těmi místy ve stínu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Natírají přizdisráči a pokrytci, nemám ráda ani jedny. A ono to někdy pomůže to takto "vyndat" veřejně, aby bylo jasno :-) Jak se to říká? No pain, no gain. ♥

      Vymazat
  3. Myslím, že v Čechách je největší počet fotografů a ilustrátorů na kilometr čtvereční. :)))
    Kdybych uměla slovy vyjádřit, jak se někdy příšerně na hovno cítím já, asi by se mi dost ulevilo, ale nebylo mi dáno.
    Je to hnusnej, nepříjemnej stav, já vím, omlouvám se, když píšu, že mne to baví, ale víš, jak to myslim, viď?
    Bude to zas dobrý, myslim. Ne, vim to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, že vím! Jen jsem to prostě potřebovala "vyndat". A ulevilo se mi :-) Díky!

      Vymazat
  4. Z vlastni zkušenosti můžu říct,že občas je potřeba porýt si držkou v zemi,aby potom člověk nepřehlédl,že je mu dobře a že je šťastnej... A můj nejoblíbenější citát je: Když jsem byl úplně na dně, uslyšel jsem tukani zespoda... Ivca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda! Potřeba to je, jen by taky bylo dobrý vidět to světlo na konci tunelu, když už člověk ryje moc dlouho :-)

      Vymazat
  5. Chce to odvahu věci pojmenovat, ale člověku se pak neskutečně uleví. Bude líp!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už teď se ulevilo, že nemusím nic skrývat před světem. A pojmenovaný to snad taky už mám, ale teď to všechno zpracovat, protože jedno jde s druhým. Díky za milá písmenka.

      Vymazat
  6. Baru, vážím si Tvé upřímnosti a dál už mě napadají jen omleté fráze, které asi nechceš číst... ale doufám, že víš, že jsem Tvůj člověk ;-)...
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, já to nepsala proto, aby mě někdo utěšoval nebo radil co se životem, každej víme nejlíp sám, kde nás co tlačí. Ale spíš proto, aby se mi ulevilo. Díky, vím ♥

      Vymazat
  7. ...a nejlepší na tom celém je, že za pár chvil tě čeká raketový výstup do vesmírných výšin a pocit, že ten maras k něčemu byl!♥ Pusu.

    OdpovědětVymazat
  8. Zdravím vás a přeji, ať je vám líp nebo jen jinak, prostě tak, jak si přejete. Můžete někdy napsat, proč již nefotíte svatby? Co to vlastně pro fotografa znamená? Vysává to "štěstí" nebo to, že je těch lidí moc? Jak se přitom fotograf cítí, když mu není tolik hej a musí jít fotit svatby a lidi?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já na tohle téma chystám příspěvek, tak pokud vydržíme, všechno se dozvíte :-)

      Vymazat
    2. Jé, vy jste odepsala. Tak to se těším. Nebyla jsem si jistá, zda můj komentář nezapadnul :-) Přeji hezký den.

      Vymazat